Jdi na obsah Jdi na menu
 


Balkán 2005

11. 1. 2007
  



                        
Za vsechno muze kniha Atlas sveta a v ni jedna fotografie. To takhle jednoho zimniho vecera obracime stranku za strankou a narazime na fotografii nadhernych hor s rickou. To bychom chteli videt, rikame si. Ma to ale hacek – ta fotka byla porizena v Albanii. A nez se den se dnem sesel, meli jsme naplanovanou dovolenou – pres Slovensko a Madarsko do Rumunska, odtud pres Bulharsko do Makedonie, pak Albanie, Cerne Hory, Bosny a pruletem pres Chorvatsko, Slovinsko a Rakousko zpet domu. Jediny problem nastal s Makedonii - k navsteve je zapotrebi vizum. K jeho ziskani musime dolozit bud potvrzeni o objednavce ubytovani v hotelu nebo zvaci dopis nekoho z Makedonie. Po nekolika tydnech hledani na internetu jsme nasli Christa . Christo nam velmi ochotne a rychle zaslal faxem pozadovany zvaci dopis, takze navsteve Vidne a ziskani viza za 22E na osobu uz nic nebranilo. Makedonsky urednik nam nalepil do pasu azbukou psane cosi, co nas opravnovalo prekrocit hranice jednou dovnitr a jednou ven. Ted uz jen nachystat nase dva ore, ktere nas po celou cestu povezou na svych hrbetech – 2x BMW R 1100 GS (muj ma nezne jmeno Zoban ). Nehodlame zdolavat zadne divoke strane ani reky, takze jsme obuli cestovni gumy smesice Metzeler Tourance a Avon Distanzia. Konecne nastal den „D“.
A tady vlastne zacina muj cestopis:
Den prvni
, pondeli, 18.7.2005 Vyrazime v pul sedme rano s umyslem zdolat za dnesni den Moravu, Slovensko, Madarsko a ulehnout ke spanku za hranicemi Rumunska. Ja vezu kanystr s vodou, stan, spacaky a alumatky, Rudy jidlo, varic, obleceni a v tankvaku veci na opravu kde ceho. Hranice se Slovenskem prekracujeme ve Starem Hrozenkove. Cesta ubiha docela dobre, rychle se dostavame na hranice s Madarskem. Madarsko je zname svoji nudnosti a nezklame nas ani tentokrat. Jedinym zpestrenim je setkani s dalsimi cestovali na GS 1150 a LC8. Jsou z Polska, jedou do Rumunska a odtud zpet domu. Kupodivu neznaji Sqwera . Bereme za plyn a v 17,30 stojime na malickem hranicnim prechodu s Rumunskem v Nyirabrany – Valea Lui Mihai. Zastavujeme ve stinu stromu a mame vseho plne kecky. Pred nami jsou 3 auta, vubec se to nehybe. Neustale kolem nas z Madarska do Rumunska proudi chodci a jsou brani prednostne. Rudy usuzuje, ze to je asi nejaky zajezd pesich turistu. Na to namitam, ze kdyz jdou pesky, tak to neni zaJEZD, ale zaCHOD. Kacime se smichy a vysilenim. Po pulhodine cekani se konecne dostavame na radu. Celni kontrola probiha bez problemu a my se konecne dostavame do Rumunska.
I kdybychom o tom chvili pochybovali, hned prvni vesnice a v ni stado krav na silnici nas vita v minulem stoleti . Zastavujeme u smenarny a vymenujeme prvni 100eurovku za rumunske fufne – leie. Dostavame asi 3 a pul milionu. I kdyz Rumunsko 1.7.2005 skrtlo 4 nuly a zavedlo nove bankovky, vesele se obchoduje se starymi, nove jsou malokde k videni. Cekam pred smenarnou a pozoruju 3 deti, kterak se perou o jedny ruzove pantofle. Resi to salamounsky – dve deti si berou kazde jednu, treti ma smulu . Pomalu se zacina smrakat a my stale hledame vhodne misto na rozbiti tabora. Kol kolem nekonecna rovina, lesik nikde, vsude vesnice. Uz za cerne tmy projizdime jednu neosvetlenou vesnici plnou zivota. Jeji obyvatele nas bedlive pozoruji, neni mi dvakrat do zpevu. Nachazime bahnitou odbocku nekam do poli, vydavame se po ni a koncime na dvorku opusteneho staveni. Stekajici pes nas upozornuje, ze dum neni tak opusteny, jak se mozna zda - ze bychom se mohli probudit s vidlemi v zadech, kdyz bychom zakempovali u zakonku redkvicek. Pres klouzajici jil a kaluze tedy mirime zpatky k silnici. Hodiny na FID meho Zobana ukazuji 22,30, tachometr hlasi 750Km v sedle a my stale jeste nemame kde spat. Najednou Rudy rychle odbocuje doprava na cestu mezi kukurici, prejizdime zeleznicni trat a zastavujeme na travnatem placku obehnanem nekolika stromy. Kazdou chvili nam za hlavou projede vlak, odnekud zepredu stekaji psi, ale je nam to jedno. Stavime stan, ulehame a okamzite usiname.
Den druhy – utery 19.7.2005 Probouzime se v 7,30 za susteni kapek. Prsi. No to je radost. Rozepiname stan a koukame do neci zahrady. Kolem nas mlsne chodi pes strezici onu zahradu a k ni patrici domek. Projizdi kolem nas povoz a vozka nam kouka do stanu. Nastesti proti nam nikdo nic nema, nakonec ani ten pes ne. Prestava prset, balime saky paky a bez spachani hygieny (pouze Rudy se holi a pusobi ponekud smesne, neb smrdi jak kozel a oholena tvar mu od toho moc nepomuze ) opet sedame do sedel. Cesta nas vede do nekolika mensich mest, totalne zacpanych, vyzdobenych velkymi platenymi poutaci na internetovou kavarnu nebo plastova okna znamych znacek. Vyjizdime z mest do vyse polozenych vesnicek, cestou mijime nespocet konskych povozu a mne udivuje, ze v Rumunsku nezavadite o kone se sedlem. Vsichni kone jsou pouzivani vylucne jako tazna zvirata. Vjizdime do dalsi vesnice. Povozy mizeji a misto nich stoji pred domy zaparkovane drahe vozy nejznamejsich znacek, nejcasteji Audi, BMW ci Mercedes. Domy kolem silnice nas nuti k zastaveni a foceni – takova sidla nejsou videt ani u nas.

Asi nejaka milionarska vesnice uprostred ponekud zbedovaneho kraje. Cesta se klikati cim dal vice, az prechazi v lesni serpentiny plne der a sterku. Jedeme pomalu a opatrne. Ne tak auta za nami ci v protismeru. Pres nejvetsi vymoly se proti nam riti novotou vonici BMW cabrio. Kroutime hlavami a pri tom pohybu periferne registrujeme cosi v lese. Vypada to jak obri pychavky. Jo pychavky! Ovecky. Plny les ovecek. Zastavuju a fotim. Stejne jako auto za mnou. Krasna podivana. A jak pekne cinkaji . Z lesa vyjizdime opet do relativni civilizace, vita nas vesnice s prave probihajicimi trhy. Prodava se kde co, nejvice vlnene koberce, svetry, papuce, prehozy…. ale i prouteny nabytek a plastove zidlicky. Pripada mi to stejne jako u nas. Jen s tim rozdilem, ze tady jsou prodejci cernooci, u nas sikmooci . Sineme se za mistni tatrovkou znacky Roman, najednou rana jak z dela a leva zadni pneumatika Romana je v haji. Jdeme na brzdy v ocekavani prudkeho zastaveni tezkeho stroje. Nestalo se. Predjizdime radeji toto nebezpecne vozidlo a koukame do zrcatek, kdy zastavi. Nezastavilo. Ridic si asi spocital, kolik kol mu jeste zbylo a co jsme videli, vesele pokracoval v jizde. Zastavujeme v male restauraci ve vesnici Borsa a obcerstvujeme se – Rudy objednal pro sebe kapucino a pro mne cokoladu. Cokoladu teda Rumuni opravdu umi, to se musi nechat. Lahudka. Rudy v jidelnim listku objevuje svetlou drstkovou polevku – corba de burta. Neodola. K tomu prikusuje svetly chleb, kteremu zase neodolam ja . Za vsechno platime79 500lei, coz je asi 70Kc. Jeste se ptame mistnich, zda nase trasa jde projet, kvuli povodnim. Koukaji na mapu a ujistuji nas, ze tam zadne povodne nejsou.

Mirime dal do hor. Po stranach silnice sedi deti i starci a prodavaji houby. V jednom kyblu od Primalexu kuratka, v druhem ruzovky, vedle v obrovske nusi pravaci. Tolik hub pohromade jsem jeste nevidela. Vyjizdime dalsi serpentiny a zastavujeme na vrcholku kopce. Maly kluk nam nuti na prodej kyblik boruvek. Kdyz konecne pochopi, ze je nemame kam dat, aspon si vyskemra sednuti na Rudovo GS a nasledne svezeni se. Kdyz slezl, jeste chtel hajzlik malej nejake penize. Nevdek svetem vladne. Sjizdime z hor do udoli. Potkavame osamoceneho konika, kterak si po spravne prave strane docela rychle masiruje, nejspis do nedalekeho statku. Nezajimaji ho ani auta, ani louka vedle. Kluse po prave krajnici. Asi kluse z konoskoly… Za cely den sotva kdy prekrocime rychlost 80km/h. Proste to nejde, cesta to nedovoluje. Projizdime vesnici s dopravni zacpou - asi 8 konskych povozu blokuje pravou cast silnice a auta z protismeru i po smeru se museji spokojit s levou pulkou. Propletame se tak tak, vysoka kola jednoho zebrinaku mi drnci tesne vedle ucha. Uhnout nemuzu, do protivky jede kamion. Pomalu hledame misto pro nocleh. Zjistujeme, ze byla chyba sjet z hor, opet nemuzeme nic kloudneho najit.
V jedne vesnici odbocujeme z hlavni a po kamenite a sterkove ceste se ve stupackach vydavame do neznama, nebo spis do 15. stoleti. Mistnim pripada velice smesne, kdyz vidi Rudyho. Kdyz kolem nich ve stupackach projizdim i ja, placaji se smichy do kolen. Nechapu. Mne zase prijde smesny, kdyz vidim mladou zenu asi tak meho stari, jak ve spinave stoce pred domem pere pradlo…. Nakonec kempujeme v 18,30 mezi policky za vesnici, kryti nekolika keriky. Opet bez vody, takze dvou denni pot ani tento vecer nesmyjeme.
Ujeli jsme asi 350Km. Mam toho dost a je to znat – Rudy objevil muj maly modry klicek od kufru v zapalovani meho GS. Jdeme spat.
Den treti – streda 20.7.2005 Prsi, misty leje, celou noc. Vstavame pred sedmou, dest ustava, ale obloha je hnusne zatazena, fouka ledovy vitr, sem tam spadne osamocena kapka. Je nam jasne, ze po celonocnim desti bude polni cesta, po ktere jsme prijeli, slusne rozbahnena. Balime, vyrazime. Vyjizdim prvni. Travnaty usek nacucany vodou jsem zvladla skvele. Problem nastava na bahne. Silnicni guma a ma nezkusenost v terenu zpusobuji, ze veci dostavaji rychly spad- jeden smyk, druhy smyk, treti smyk jak krava a uz kontroluju kvalitu korinku kukurice zblizka . Rudy prijizdi s usmevem, je jasne, ze to cekal. Preju si fotku. Fotim se, znovu nasedam, ujizdim asi 50m a opet hazu robinzonadu do porostu. Jsme sice jen 100m od pevne cesty, ale uz na takoveto priskoky nemam nervy ani chut. Rudy stavi GS na kola, naseda, chvili s nim bojuje, zajizdi do kukurice a zase se snazi vydrapat ven, ale prece jen diky svemu umeni vyjizdi na sterkovou cestu.
Vraci se pro sve GS a muzeme vyrazit zase o kus dal. Prsi cele dopoledne.
Stridave navlekame a sundavame nepromoky. Kdyz nepr si, je 30stupnu a v nepromocich je jak ve skleniku. Pri jednom prevlikani u nas zpomaluje Dacie, jejiz ridic se posunky pta, jestli je vsechno OK. Ukazuju palec vzhuru, ridic i spolujezdec mavaji a odjizdeji. Destovy mrak, ktery se posunul o kus dal, bohuzel zase dojizdime. Zastavujeme ve vesnici a jdeme si dat kafe a cokoladu. Opet vyborne. Potrebuju na toaletu, nachazim dvere s panackem a panenkou, ale panenka je zamcena. Jdu k baru pozadat o klic. Cisnik rika „ Dama kaput“ . Chapu, ze musim na pansky. Jake je moje prekvapeni, kdyz po otevreni dveri koukam na pravy turecky zachod. To uz nechapu. Jak muze byt turecky zachod kaput . Ale musim dodat, ze splachovadlo splachovalo a toaletni papiru bylo kolik srdce (no o srdce ani tak neslo, ze ) zadalo. Pred odjezdem jeste nakupujeme chleba a vodu, nechavame v prodejne 58 000 lei. Jedeme kolem reky a poprve a naposled vidime, ze asi opravdu nejake povodne byly. Kolem brehu je typicky nanos vseho mozneho i nemozneho. Nastesti nanosy konci kus od silnice, takze ani v dobe povodne cesta nebyla pod vodou. V poledne se jasni, opet pali slunce. Zastavujeme u dreveneho altanku u silnice za ucelem vareni obeda. Jedny z mnoha testovin. Vsude kolem jsou odpadky. Sundavam krosove boty, ponozky a chladim nohy v ledove horske bystrine. Neskutecna slast . Obedvame a pozorujeme mistni kluky, jak na pisku u zatacky hraji fotbal. Je videt, ze tam chodi casto, vsechno maji pripravene. Trochu nas to udivuje, do vesnice neni zrovna blizko.
Vjizdime na znamou Dracula´s Drive. Uzka souteska klikatici se podle toku drave reky, uprostred silnicka, kolem ni stanky se suvenyry. Docela dost cizincu. Vedet, co nas ceka dal, posilnime se mnohem vic. Silnice z niceho nic konci a nasledujicich cca 15km projizdime ve stupackach. Mame moznost volby – dira, velka dira, past na mamuty, velbloudi hrby. Na fotce to bohuzel neni dobre rozeznat, ale i to, co vypada jako rovna silnice, jsou diry. Asi 7km do kopce, pak z kopce. V jednom miste potkavame choppera (obdivuji ho, opravdu ho obdivuji), objizdime se zprava, protismer neexistuje, kazdy jede kudy zrovna vidi nejschudnejsi cestu. Vyjizdime na dalsi kopec a zastavuji nas dalsi prodavaci medu, malin, boruvek a ostruzin. Nechceme nic, ale oni se nam vesi na motorky, ze se chteji vyfotit. Z nedalekeho privesu vychazi jejich tata, lamanou nemcinou sdeluje, ze zna cesko, ze byl Praha, Brno, Drazdany.. Marne vzpominam, kdy asi tuhle cast Evropy navstivil, kdyz jeste Drazdany byly v jednom state s Prahou . Dulezite nastavuje staricky fotoaparat a vsechny sve 3 kluky foti na motorce nebo u motorky. Rudy dva z nich kousek sveze. Za tretiho uz chce aspon malou sklenicku medu. Nechteji dat, tak jedem pryc.
Kempujeme na louce u ricky. Moje GS jako obvykle pri staveni na stojan trucuje, tak hledame vhodnou podlozku. Za svoje zlobeni dostal Zoban boticku (nalezenou ve vsude pritomnych odpadcich povalujicich se kolem). Misto je to krasne, ale pristup k rece stejny jako k penezum. Mizerny. Prodiram se bodlacim, koprivama a mlazim, abych se konecne po 3 dnech umyla. Voda je ledova a docela drava. Nachazim prijatelne misto v jednom zakrutu a konam ocistu. Drkotam zubama, ale statecne se vrham do proudu a smyvam prach a pot i z vlasu. Stejnou cestou se vracim zpet, vypadam, jako by mne nekdo bicoval . Rudy si bere sampon a vydava se k rece take. Kdyz se vraci, nechape me hudrovani na slozity pristup, protoze on dosel k rece rovnou z louky a jeste tam pry byly do vody male schudky…

Mame najeto 300km a po 20,00 padame unavou. Rudy otvira dezinfekci – Plum vodku a ponekud ji prichazi na chut. Ospalost ho prechazi, huba mu jede jak kafemlejnek a jazyk se mu zacina motat. Nastesti po chvili usina a nechava usnout i mne .
Den ctvrty – ctvrtek 21.7.2005 Budime se uz v pul seste rano. Chvili sviti slunko, ale pozdeji oblohu zatahuji sede mraky. Rudy se opet holi a opet se mu smeju . Odjizdime uz v pul sedme. Vyjizdim po trave a hlinene ceste na silnici a nepokladam to, placam se po ramenou . Zato sve GS poklada Rudy. Studena motorka chcipla v nejnemoznejsim miste, prevalila se v kopecku na Rudu, primackla mu nohu pod kufr a zpusobila stredni vyron kotniku. Jen diky pevnym krosovym botam muze pokracovat. Stojim na silnici a cekam. Slysim kuckani motoru a ticho. Je mi to jasne. Jdu se podivat, Rudy uz je v sedle, ale zadni kolo sklouzlo ze strane a hrabe se v trave. Utikam dolu, borim se do vysoke travy a tlacenim pomaham dostat GS zpet na cestu. Hlina a kaminky mi litaji do obliceje, ale po par sekundach dostavame motorku zase na pevnou pudu a vyjizdime na asfalt. Zastavujeme na obvykle kafe a cokoladu. K tomu kupuju jeste susenky na vahu. Neco jako piskoty spojene cokoladovym kremem. Je jich 25dkg a platim 23 000lei. Jsou skvele.
Prijizdime pod pohori Fagaras. Hory jsou v mlze, skoro je neni videt. Mame ale nadeji, ze vitr mraky odfouka. Nadeje se plni z polovicky, v podhuri je krasne, na vrcholcich mraky zustavaji. Vyjizdime do nekonecnych zatacek a muj strach z vysek se hlasi o slovo. Kazdou zakrutu projizdim na dvojku tak pomalu, ze Rudy za mnou temer pada z motorky. Jet pomaleji, uz couvam . Navic nam pod koly skripe pisek a sterk, jak se rumuni snazili zalepit diry.
Konecne je meho trapeni konec. Vyjizdime na vrsek pohori Fagaras, ani se nezastavujeme a jedeme rovnou dolu, nebot mrak je jak mliko a neni videt na krok. Vjizdime do tunelu. Neosvetleny, tma jak v pytli plnem mraku. V mlze jde aspon neco videt. V mraku nic. Rudy jede par metru prede mnou a ja stezi rozeznavam jeho zadni svetlo. Nevidim nic, ridim se jen intuici. Na druhe strane tunelu jako kdyz mavnes kouzelnym proutkem – jasno, slunecno, teploucko. Fotime se u snehu, Rudy si na nem lyzuje (jeho boty c. 47 taky nic jineho nez lyze nejsou ). Sjizdime po dalsich nekonecnych serpentinach dolu. To uz je lepsi, silnice je sucha a dolu se tak nebojim . Jednou objizdime psa leziciho znudene na stredove care, jednou pozorujeme hadku ctyr koni uprostred cesty, kdyz vudkyne stada nechce klisnu s hribetem pustit pres silnici na druhou stran.
O kus dal zastavujeme u osla. Stoji opet uprostred silnice a ani se nehne. Zespodu prijizdi auto. Osel se dava do pohybu, prichazi k zastavujicimu autu s nemeckou SPZ a zebra u otevreneho okynka. V nemcich uvnitr by se krve nedorezal a rumun za nimi ma ze smichu malem infarkt.
Zastavujeme na obed na romanticke mytince u silnice. Ovsem romantika konci na kraji srazu – dal uz jsou jen odpadky. Prijizdime k prehrade, zastavujeme pod dohledem ozbrojeneho policisty na zakazu zastaveni a stejne jako loni si jdeme koupit varenou kukurici. Cena je stejna – 40 000lei, ale receptura se zmenila – varenou kukurici nam prodavac jeste opeka na rostu. Je zvykly na turisty, haze anglickyma ciframa jako nic. Od prehrady jedeme asi hodinu po silnicce kopirujici jeji zahyby. Ostra zatacka strida zatacku jeste ostrejsi, vic nez trojku nedavam nikde, nebot clovek nikdy nevi, co ho za zatackou prekvapi – od vykopu, pres souvislou vrstvu sterku, mrtveho jezevce po odstavenou Dacii. Uz skoro nemuzu dal, je to ubijejici, napor na psychiku desny. Konecne tohle vodni dilo opoustime. Stridave prsi a sviti slunce. Zastavuju a fotim 11 capu na poli. O kus dal zastavujeme z donuceni – musime pustit stado ovci. Jsme na tom lip, stado nas jen mine. Hur je na tom nakladak za stadem . V malem kramku kupujeme vodu – chci neperlivou, ale dostavam jemne perlivou a je odporna. Nastesti se mi dari ji vymenit za opravdu neperlivou. Tankujeme. Moje spotreba je 4,3l, Rudyho 4,8. Parada. Koukam na tri kravske zadky. Pripominaji mi sardinky (mame jich plny kufr a uz se nam z nich dela zle ). Zastavujeme na obcerstveni pod stromem u krajnice. Kolem projizdi vozka s parem koni a se smichem nam nabizi sve dva kone za jednoho naseho. S diky odmitame, mava nam na rozloucenou a rychlym klusem miri pryc. Naopak k nam miri pasacek nedalekeho stada krav – chce cigarety. Ma smulu, nekourime. Zklamane odchazi zpet ke kravam. Hledame kemp. Polni cesta odbocujici z hlavni silnice pred malou dedinou Malaia nas vede pod hraz. Reka ted tece jen malo, ale v obdobi destu je nejspis tahle vysoka betonova stavba k necemu dobra. Po hline a kameni jizdu zvladam. Ale kdyz mam prudce uhnout vpravo a sjet dolu, dostavam se mimo vyjetou kolej, najizdim na mokrou travu a opet uleham. Jen par centimetru a skoncili bychom oba dole pod strani. Nastesti tento posledni pad nezpusobil zadne skody na zdravi, ani na majetku. Mam vseho po krk. Jsem neskutecne unavena, pada na mne deprese a mam pocit, ze uz nemuzu dal. Sedim u stolku zbiteho z prken a ronim slzy jak krokodyl. Rudy chudak kolem me skace a snazi se mne trochu povzbudit. Nejde to. Sedim jak hromadka nestesti a brecim. Navic zjistuju, ze se padem ohnul padak a tlaci na motor. Rudy ram odmontovava, prekonava nebezpeci drave reky a rovna padak na protejsi strane hraze v dire kdovi na co. Povedlo se napoprve, ram kolem motoru je zase jak novy . Je asi pet odpoledne. Stavime stan, varime jidlo a po 4 dnech sedime s jidlem u stolu . Nohy se nam motaji do jakehosi provazu uvazanem na dlouhe bidlo. Rudymu zasviti ocicka, na provaz privazuje vodku a spousti ji chladit do studene reky. Sosa dezinfekci, opet se dostava do nalady, ale diky bohu po chvili usina .
Den paty – patek 22.7.2005 Budime se zimou uz v pet rano. Rudyho kotnik je slusne otekly a moje prave zapesti (od celodenniho drzeni plynu) mne obcas odmita poslouchat. Malicek vypovida sluzbu uplne. Slunce zacina opet nemilosrdne pect, aspon nam ususi mokre rucniky a stan od rosy. Vyrazime hodne brzy uz po seste. Ovsem jeste nez dojedu na silnici, zjistuju, ze ABS potrebuje restart. K tomu je potreba kus dratu. Odchazim nenapadne k plotu opodal a ustipuju z nej potrebny kousek . ABS naskakuje a my vyrazime vstric dalsim dobrodruzstvim. A ze to dobrodruzo bude, je nam jasne, nebot hodlame zdolat silnici na mape sice zakreslenou, ale srafovanou. Coz se rovna silnice ve spatnem stavu. Pamatujeme si ji z lonska. Nic se nezmenilo od tech dob. Opet jedeme asi 10Km ve stupackach po sterkove a kamenite ceste, obcas zdolavame prudke zatacky do strmeho kopce, ktere se mi teda vubec nelibi…. . Na vrcholku kopce zastavujeme a fotime znacku, kterou jsme si vylozili po svem. Neco jako „tohle nejspis neprezijete“. Prezili jsme. Mijime krasne jezero. Sjizdime az dolu do udoli, poznavame misto, kde jsme kempovali loni a zastavujeme na obcerstveni a vyrachani se v rece. Vlevo tece lina melka reka, vpravo se do ni drave vleva horska bystrina. Splham po kamenech az k nejvetsim perejim a tam si uzivam. Po chvili si telo zvyka na ledovou vodu a Rudy mne nemuze dostat na breh . Strkam hlavu do nejprudsiho proudu valiciho se mezi kameny, nastavuju proudu zada… . Rudy jde po obede take do proudu, ale zdrzuje se v nem pouze na dobu nezbytne nutnou a za par vterin je venku. Citlivka .
Mame dve moznosti – bud zakempovat, nebo vyrazit a prekonat bulharske hranice. Protoze je teprve kratce po poledni, volime druhou moznost. Uzivame si nadherneho asfaltu a tahlych zatacek. Po tolika kilometrech s prumernou rychlosti 20km/h se nam zda 120km/h jako treti kosmicka. Krajina se meni na rovinatou bulharskou a vsude kolem silnice domorodci prodavaji melouny. Tankujeme na Shellce - mame prvni moznost platit kartou. Na zachode je cisto a dostatek toaletniho papiru. Zastavujeme se v mestecku., Rudy hlida motorky, ja nakupuju chleba, vodu a pastiky. Mijim pekarnu, jejiz prodejni pult je zaroven vyloha, neodolam linouci se vuni a kupuju kazdemu sladke pecivo. Je vynikajici. Prijizdime k rece, ktera tvori hranici mezi Rumunskem a Bulharskem. Ptame se domorodce, jak casto trajekt jezdi, kolik stoji, cim se plati atd. Dozvidame se, ze trajekt jezdi 24hodin, ze nevi kolik stoji, platit se muze jen eurama a smenarna tady neni. Vracime se do mesta utratit posledni rumunske fufne za pastiky, vodku a dobroty. Prijizdime k celnici, ktera je zaroven i vjezdem k trajektu. Odbaveni jsme po chvili cekani bez problemu. Zjistujeme, ze trajekt muzeme zaplatit skoro vsemi menami sveta, ze nas bude stat 12euro a ze smenarna tu je. Zajimalo by mne, zda onen domorodec byl nekdy dal nez 10m od sve putyky. Baba v kase trajektu vsechno energicky ridi, poletuje mezi autama a zapisuje si SPZ. Je desne dulezita. Umi s pocitacem. Kolem vesele kvete nakupni turistika. Zeny i muzi ruzneho stari tahnou na vozikach na kufry narvane krabice vsim moznym. Z Rumunska i do Rumunska. Ale nemaji ledajake krabice. Prinejmensim Davidoff . Je 18,00. Cekame na trajekt. Je 19,00. Trajekt prijizdi. Z neho vyjelo asi 12 kamionu, ktere totalne zacpaly vsechno kolem. Baba prilitne a ze mame popojet kousek na stranu. Odtlacime motorky, babe se to zda pomale a tlaci mne ze zadu a neco pri tom rumunsky mele. Utrhuju se na ni, ale ona mele dal svou. Dokazala to, ze se ji podarilo na pristaviste nasackovat dalsi kamion a ucpat jeste vic uz tak ucpany prostor. Je 20,00, dostavame povoleni jako prvni vjet na trajekt. Na mokrem zeleznem trajektu opatrne manevrujeme a zastavujeme na vyjezdovem konci. Najizdi jeden kamion za druhym. Na necky se jich vejde 13. Proto tak cekame. Az se naplni kapacita. Uz je tma, kdyz konecne odrazime od brehu. Cesta po vode trva jen slabou ctvrthodinku. Kvuli mnozstvi komaru mam i pres neskutecne vedro na sobe bundu, rukavice a v zaveru i prilbu.
Trajekt doseda mekce, motorky se ani nehnou. Vyrazime jako prvni a jsme radi. Zastavujeme se na bulharske celnici. Musime ukazat pasy, technicak a zelenou kartu. Cekame. Je nam vse vraceno, popojizdime o 5m dal a na novo. U treti kontroly nechteji doklady, ale 10 euro na osobu – silnicni dan, prej…. Bez dokladu. S dokladem 100 euro. Vyderaci. Konecne odjizdime z celnice. Je tma jak v pytli, vsude azbuka a cedule na Sofii nikde. Bloudime uz na prvni krizovatce. Par km jedeme spatnym smerem, vracime se a konecne najizdime na spravnou silnici. Bulharsti cestari asi dostali k vanocum frezu. V silnici jsou vyfrezovane fleky velikosti vrat od stodoly, maji ruznou vysku i hloubku a jsou neoznacene. Na neosvetlene silnici je to peklo. Kazdou chvili rana do riditek. Rudy chyta jednu zvlast chutnou diru a rve nadavky tak hlasite, ze ho slysim i ja. Hledame kemp. V mape jsou, ve skutecnosti nikoli. Nastesti potkavame motel s pokojem za 20euro. Bereme to. Motorky schovavame do kulny za motelem a dohlizime na to, jak ji spravce zamyka na dva zapady. Davame si sprchu a ulehame do cistych perin. Rudy si chvili pripada jak ve Slunce, seno, erotika, nebot deky nikde a na posteli je jen prehoz. Soukame se pod to, je takove vedro, ze deky stejne nejsou potreba. Usiname pred pulnoci.
Den sesty – sobota 23.7.2005 Probudila nas urvana straka. Je pet rano, slunce uz je vysoko na obloze. Schazime dolu pred motel, obsluha uz nam otevrela garaz a hodinu pred otvirackou otevrela bar. Ma smulu, nic si nedame. Zjistujeme, ze nam motorky hlidalo hned 5 psu najednou – za plechovou boudu ma pelisek fenka a jeji stenata . Pri vyjezdu od motelu davame pozor, abychom neporazili jednu z mnoha ovci a koz, ktere jde bulharska obcanka napast na travu u silnice a uz to strihame po hlavnim tahu na Sofii. Nechceme se v Bulharsku zdrzovat, nejradeji bychom ho zvladli prejet za dnesek. Nastesti jsou vetsi mesta na cedulich azbukou i latinkou, takze se i pri rychle jizde docela dobre orientujeme. Jezdi se tady strasne. Za zatackou vykop v silnici a auta v protismeru – nic neobvykleho. Tatrovka predjizdi kamion a malem nas vyzene do prikopu – vsedni rutina. Konske povozy uz se ztraceji a namisto koni jsou cim dal vice videt osli. Bloudime kolem Sofie. Znaceni je tady mizerne. Kdyz uz Rudy, zvladajici azbuku mnohem lepe nez ja, konecne neco prelouska, zjisti, ze precetl SERVIS SCANIA. Hledame benzinku, na ktere muzeme tankovat na kartu. Dari se nam na druhy pokus. Zastavujeme na odpocivadle a davame si chleba s pastikou. Rumunske pastiky mi moc chutnaji . Zjistujeme, ze uvolneny drzak kufru odira lizatko za zadnim kolem. Dotahujeme a hrneme to dal – rovnou mezi dve bourky. Stacime jeste na odpocivadle s pristreskem zastavit, kdyz v tom se nebe otevrelo a zacaly z nej padat kapky jak palec a kroupy zrovna tak velike. Po pul hodine dest ustava, ujizdime v nepromocich dal, ale vedro je takove, ze igelity museji dolu. Konecne mame hranice Bulharsko – Makedonie na dohled. Prijizdime do hranicniho mesta Petric. Strasne mesto. Uzke ulicky do prave uhlu v prudkem kopci, provoz jak na Vaclavaku. Bloudime.

Rudy se pta na cestu, dari se nam z mesta vyjet ven a konecne prijizdime na hranice. Dostavame do pasu razitko a popojizdime k Makedonske strane. Makedonci se divi zene na motocyklu, ptaji se Rudy, jestli jsem jeho manzelka (ten se sebezaprenim kyva hlavou na souhlas) a chteji otevrit topcase. Neshledavaji v nem nic spatneho a pousteji nas. Makedonie je hrozne vyprahla zeme. Prsi tam pouze dva mesice na jare a na podzim. Nadjizdime vyschla koryta, siroko daleko nevidime normalni strom, jen kosodreviny. Vsechny vesnice maji pod nazvem jeste znacku povolene rychlosti 50 a zakaz zastaveni. Nekde jen zakaz stani. Zvlastni. Opravdu neni podel prutahu vesnici jedine stojici auto. Zastavujeme v prvnim vetsim meste a menime eura na Dinary. Za 100 euro dostavame6 120 dinaru. Kolem uz asi potreti projizdi kluk v ksiltovce na Ninje 750 a vypada to, ze se chysta na ctvrte kolo kolem namesti . Ptame se po hotelu, vsechny jsou za 40euro a bez garaze. Vyjizdime z mesta a zastavujeme u kempu. Bohuzel kemp neni kemp ale fabrika. Vratny jde zkontrolovat, co se deje a ochotne nam radi kudy do hotelu. Prijizdime k super luxusnimu komplexu. V zahradach zurci vodotrysky a prochazeji se pavi, na parkovistich parkuji nejluxusnejsi vozy, v bazenech se cachaji vnadne slecny. Rehtame se s Rudou na sebe. Parkujeme pred vyjevenym pavem a jdu se jen pro srandu zeptat, co stoji pokoj. 50euro. To se nam davat nechce. Nasedame na moto, ale zastavuje nas recepcni a na uctenku pise jmena tri hotelu v okoli, ktere jsou levnejsi a kde muzeme prespat. Moc mu dekujeme, recepcni odchazi a za moment privadi drobneho muzika mluviciho cesky. Je to cech z Olomouce, otazku, co dela v Makedonii, nenapadne obesel .Koukam kolem a vidim z parkujiciho Passatu vystupovat 5 velmi vnadnych a „jasnych“ divek. Oba uz asi tusime, co je to za hotel. Bavime se o nasi ceste, kudy jsme jeli, kudy chceme jet a i zvedavi kuchar, jez se prisel podivat, co se to deje, nam radi nasi trasu zkratit a nezajizdet k Albanskym hranicim. Ne sigurno, rika. Ne bezpecno (stejne tam pojedeme). Pak nam jeste radi kemp u nedalekeho jezera. Loucime se s temi velmi pratelskymi lidmi a jedeme o dum dal. Vzdavame se pohodli hotelu a odjizdime k jezeru, i kdyz to znamena zajizdku z vytycene trasy. Kuchar na posledni chvili vybiha a dava mi za bundu dve vychlazene tretinky mineralky . Cestou zastavujeme doplnit zasoby vody a chleba. K jezeru uz to ma byt jen kousek, tak nechavam satek pod pavoukem a jedu jen tak. Prijemne to chladi. Par minut. Nasla si mne divoka makedonska vcela a rozhodla se zemrit na mem krku. Palciva bolest mne donutila okamzite zastavit. Rudy muj krk kontroluje a zacinajici otok dezinfikuje vodkou. Kolem nas probublava staricky bavoracek se dvema pasazery. Mava nam, my mavame jemu. Doufam, ze mi krk nenatece a znovu nasedame. Mam o sebe strach, tak neustale polykam, jestli mi krk neotika zevnitr. Po chvili uz mne v krku od sameho polykani skrabe. V serpentinach z dlouheho kopce predjizdime onoho bavoracka. Pod kopcem zastavuju, abychom udelali foto nasich bavoraku s tim starym. Kluci uz jsou u nas a ochotne zastavuji a pozuji. Dozvidame se, ze BMW je z roku 1954, ma doma jeste sajdu a slysime a vidime, ze startuje na prvni drb . BMW je BMW . Vypada sice jako hromada srotu, ale upaloval se dvema pasazery jako za mlada . U jezera nas ceka velke zklamani. Nejen ze cesta k nemu netrvala 15minut, ale dobre 45, ale hlavne – tato oblast slouzi nejspis jako mistni vyletni stredisko. Davy lidi, stanky s tretkama, parkujici auta, rvouci bary. Nic pro nas. Stezi chapeme, kudy se chodi k vode, protoze kam oko dohledne, same rakosi, rakosi, rakosi a rakosi. Sice muzeme dohlednout na Recko, ale co je nam to platne…. Jedeme zpatky. Je nam jasne, ze vodu na koupani dneska nesezeneme. Zastavujeme ve stepi kousek od silnice a za kerem rozbijime tabor. Probouzime tim mracna komaru. Veceri varim v kompletnim obleceni vcetne helmy se zavrenym plexi. Ve stanu nas pro zmenu pichaji bodlaky, derouci se i pres pevnou podlazku. Asi „nejlepsi“ misto na kempovani, co jsme za celou dobu meli. Mame najeto 550km a usiname se zapadem slunce.
Den sedmy – nedele 24.7.2005 Uz v sest rano je hic jak blazen. Konstatujeme, ze spat na nasich bundach a kalhotach uz zacina byt zdravi nebezpecne. Pri vyberu – bunda – tchor bychom volili tchore . Dereme se ze stanu, ve kterem je jak v peci a zjistujeme, ze lzice a esus od vecere jsou obaleny mravenci. Rudyho ponozky pohozene venku jsou pro zmenu obaleny bodlaky. Asi 15 minut je obira a pak je nechtene opet upousti na zem. Kleje jak pohan . Sklanim se u motorky a zkoumam, jestli z ni nikde nic netece. Rudy uz je na tuto moji cinnost alergicky. Aspon 1x denne totiz zkousim, jestli packy packuji, blinkry blikaji, gufera tesni a srouby nepropousteji. Kdykoli se proto nekde na parkovisti sklonim nad podezrelym flekem na zemi pod motorkou, Rudy na mne automaticky vola „To neni z tebe“ . Asi bych toho mela nechat, nebo budeme mit problem s komunikaci . Zajizdime zpet do mesta, kde jsme byli vcera a tankujeme za 2000din. Dostavame jako pozornost pekne ksiltovky. Z hadice mezi stojany tece permanentne voda. Obcas ji nekdo z obsluhy vezme a strika s ni dlazbu. U jednoho stojanu uz je slusna hloubka. Prichazeji k nam tri domorodci a prosi o nastartovani. Startuju Rudyho moto na hlavasu (ja mam GS na bocaku a v teto poloze nastartovat nejde), chlapi chvili poslouchaji, dekuji a odchazeji.Pri odjezdu nam vsichni mavaji. Makedonci jsou fajn . Vjizdime do hor. Ochlazuje se a je pod mrakem. Nic bychom nemohli vice uvitat . Misty v zatackach chybi asfalt, ale jinak jsou makedonske silnice rekla bych lepsi nez nase. Kdyz se prehoupneme pres horizont a sjizdime zase do dalsiho udoli, vidime z dalky policejni patrolu. Je nam jasne, ze jsme asi prvni vozidla za ten den a uz dopredu podrazujeme. No jak jinak. Policajti jen kotroluji pasy a technicaky a po minute nas pousteji dal. Zastavujeme u male ricky, smyvame prach aspon z obliceje a umyvame z nadobi to, co nezpracovali mravenci. Rudy dostava napad vychladit limonadu v tunce.Tunka je hlubsi, nez cekal . Nastesti flaska neni plna a plave. Jen mame trochu problem, jak se k ni dostat . Zatimco se limo chladi, beru prazdnou dvoulitrovku a chci do ni napustit vodu na vecer, kdybychom zase stanovali daleko od vody. Rudy lovi limonadu. Haze po ni kameny, aby ji donutil prirazit ke brehu. Donutil. Ale zaroven ji prorazil. Takze z nahradni vody nebude nic, limonada se preleva do neposkozene lahve. Ach jo. Rudy po mne haze prasklou lahev, abych ji schovala do kufru k ostatnim odpadkum a trefuje se mi do prilby. Ma tak nekdo den…. Z tluste cervene znacene v mape sjizdime na tenkou cervenou. Je o poznani horsi, ale da se jet. Trochu poprchava. Cesta je horsi a horsi, misty neni vubec a davame si bahenni koupele. Mijime stado prasatek pasoucich se u silnice, zastavujeme a chrochtajici cuniky fotime . Cesta vede kolem podivneho lomu – vypada to, jako by cernym popilkem byla zasypana cela vesnice. Z obrovske hromady toho neceho trci jen sloupy elektrickeho vedeni. Pusobi to divne. Pokracujeme dal, az nas zastavuje brana a ozbrojena ochrana fabriky. Ukazuji nam, ze dal uz nemuzeme, musime zpatky. Ale zaslechneme, jak se jeden strazce pta druheho, jestli nam ma dovolit prujezd….. Takze cesta dal vede. Pritom v mape zakreslena je. Jen nas na ni nechteji pustit nebo je z nejakeho duvodu zahrazena touto fabrikou a dal je kdovi co. Otacime tedy a jedeme nekolik kilometru zpet. Na posledni chvili v jedne zatacce bleskovym uhybnym manevrem zachranujeme zivot docela velke zelve. Fotime si ji s motorkou, zelvu na silnici jsme jeste nemijeli . Opet najizdime na sirokou silnici, mijime jeden fiatek za druhym a po chvili zastavujeme na svacinu nad krasnym jezerem. Vjizdime do mesta za ucelem koupit chleba. Nedochazi nam, ze je nedele a tedy i v Makedonii nikdo nepracuje. Odchazim do mesta najit nejakou vecerku. Marne. Kolem Rudyho a motorek je obvykly ruch. Majitel blizke restaurace nam prodava chleba ze svych zasob. Chce 20 dinaru, obvykla cena. Bohuzel mam jen stovku nebo deset. Prichazi mlady par velmi dobre hovorici anglicky a zbyvajicich 10 dinaru nam venuje. Zapredeme druzny hovor, je moc prima, ze nam po dlouhe dobe nekdo normalne rozumi . Smejeme se, kdyz se divka pta na znacku nasich motocyklu. Jeji pritel prevraci oci v sloup a ukazuje na nadrzi velke vrtule . Sjizdime z hor a hledame kemp. Je nam jasne, ze na vodu narazime jen s velkym stestim. Jenze dneska ho mame. Odbocujeme z trasy a nachazime ricku. Chvili nas rusi dva rybari, ale mozna vic rusime my je, takze po pul hodine bali kram a odjizdeji. Rudy jde do proudu vykonat ocistu, mne se voda zda spinavejsi, nez jsem ja, tak si jen chladim nohy. Do stanu zalezame uz v 18,30. Rudy opet popiji vodku a po chvili prohlasuje, ze ho nemam rusit, ze jede na kolotoci a ja ho brzdim. Jeste se mi snazi vysvetlit, ze se toci po smeru hodinovych rucicek, ale to uz ho posloucham jen na pul ucha. Usinam.
Den osmy – pondeli 25.7.2005 Od brzkeho rana je vedro. K tomu Rudyho boli hlava, nechce se mu vstavat a dela, ze ve spacaku vubec neni . A to vecer hlasal, abychom vyrazili brzy…. Je pul sedme a on jeste chrape. Konecne ho v 7,15 vykopavam ze stanu. Reka je kalna, neda se v ni umyt. V horach nejspis prselo. Vyrazime smer Kumanovo, najizdime na dalnici do Skopje. Kazdych 20km zastavujeme a platime myto. Nadavame jak spacci. Jednou chteji 50 za motorku, pak dvakrat 35. Je to opruz. Muzeme platit i eury, ale ten jejich kurz je sileny. Vjizdime do Skopje. Poprve se setkavame se neprijemnymi zebrajicimi fakany. Na krizovatkach smudlaji skla a pak natahuji do okynka ruce pro penize. Jeden pribiha i k Rudovi a sudli plexi na jeho GS. Sotva udela par tahu spinavym hadrem, uz se natahuje pro drobne. Rudy mu ukazuje, ze nemame. Tak chce ten maly smrad aspon zatocit plynem. Rudy ho nechava dvakrat vrknout motorem. Vedle me se objevuje druhy fakan a chce taky k plynu, ruku drzi na mem pravem zavazicku a chce moji ruku vytlacit. Drzim pevne. Ovsem smrade vyuziva me chvilkove nepozornosti, protaci rukojet a vyhani mi otacky do cerveneho pole. Driv, nez mu stacim jednu vrazit, uskakuje a smeje se. Je mu jasne, ze jsme temer bezmocni, uprostred rusne dopravy. Nastesti naskakuje zelena a muzeme pokracovat. Na dalsich krizovatkach uz mali smradi otravuji pouze ridice aut. Vyjizdime ze Skopje podle znaceni na jezero Ohrid. Mijime cim dal vice vozidel KFOR, podle SPZ je kazde druhe auto od nich. Predjizdime dva kamiony z Ceska, taky KFOR. Je mi to podezrele. Registruju prostrilene dopravni znacky. Vlevo i vpravo od silnice jsou videt opevnena stanoviste. To jedeme do valky nebo co Mijime cedule s napisy BOARDER a DOUANE. Rudy je nevidi a tvrdi mi, ze celnice pred nami je jen nejaka zona… Neni, je to celnice se Srbskem. Celnikovi vysvetlujeme, ze jsme se tam dostali omylem, ten nas nechava otocit a v protismeru vyjet z celnice. Vyjete koleje maji hloubku dobrych 20cm. Jedna z nich Rudu chyta pri otaceni a ten se padu vyhyba jen tak tak…. Jedeme zpatky ke Skopje. U maleho kramku u silnice nakupujeme skvele pecivo, vodu a pastiky. K tomu na okamzitou konzumaci burek s brynzou. Ten se s burkem, co se prodava v Brne na Josefske, neda vubec srovnavat . Sypeme do vody dalsi tang a kdyz to vidi prodavac, vychazi a venuje nam dva plastove kelimky . Dekujeme, budou se hodit . Konecne najizdime na spravnou silnici na Ohrid. Tankujeme a pumpar mi nechtene caka benzin na celou motorku i obleceni. Omlouva se az do aleluja, ale co je to platne, kdyz mi bunda, kalhoty i rukavice smrdi benzinem. Mijime mistni slumy, boudy ztlucene z kde ceho, vsude odpadky, spina, prach…. otresne. Opet najizdime na dalnici a opet po par kilometrech platime mytne. Nervy to nevydrzely a na nejblizsi odbocce sjizdime z dalnice. Vjizdime do vesnice. Udivuje nas, ze pred nami jedou dve auta se svycarskou SPZ. Vsude vlaji albanske vlajky. Kolem nas se tyci vysoke betonove zdi a az za nimi je videt domy. Vpravo tece obecni stoka, obcas v ni plave mrtva kocka, nejaka kost a vsudypritomne odpadky. Uzke ulicky s temer nulovym pokrytim asfaltem a preplnene auty, lidmi, osly a konmi nam dovoluji pouze rychlosti chuze projizdet. Propletame se pomalicku davem. Mam z tohoto mista hodne neprijemny pocit. Vesnice je nekonecna, odevsud tece voda, plni hluboke diry v silnici bahnitou breckou. Rudy objizdi odstavene auto a malem ho sundava auto zezadu. U silnice na igelitu lezi vyvrhnuta krava, odrizla hlava se kouka do oblak, streva se valeji po zemi. Kdosi tahne kytu na kusu igelitu nekam pryc. Bezradne zastavujeme na rozcesti. Proti nam, pred restauraci, sedi u plastoveho stolku elegantni pan se dvema prisedicimi. Rudy se ho pta, kudy na Ohrid. Elegan ukazuje na stul a rika „kafe“. Rudy krouti hlavou a znovu se pta na cestu. Konecne chlapek ukazuje spravny smer, ale znovu nam kyne, abychom prisedli. Rudy se na mne obraci se slovy: „neboj, tady nas nesezerou“ a miri ke stolu. Nejsem si tim vubec jista, presto parkujeme u chodniku. Muz mavnutim ruky posila pryc sve prisedici a upravuje nam misto k sezeni. Mam trochu strach sundat prilbu Nevim, co je tady zvykem, ale zenska za riditky to rozhodne nebude. Ale prece tady nebudu sedet v helme. Sundavam helmu i bundu a doufam, ze mne nikam nezavrou. Nezavreli. Naopak pohostili vybornym kapucinem a mostem. Na motorky si nikdo z okukujicich kluku a muzu nedovoli ani sahnout. Autorita majitele restaurace je citit na mile daleko. Jeden z kluciku ma slusne zkazene predni zuby. Dozvidame se, ze tento zlatem oveseny pan je majitel teto restaurace, nekolika dalsich, starosta teto obce a tipujeme i hlava mistni mafie. Jeho 6 bratru ma hotely a restaurace siroko daleko. Z jeho chovani i vyjadrovani je videt, ze slovo prosba neni v jeho slovniku. Domlouvame se cesko/albansky, snazime se pouzivat mezinarodni slova a docela si rozumime. Boss razantne privolava dalsiho muze, ten umi slusne nemecky. Tak nam vysvetluje, jak to tady chodi. Ze je v Makedonii 60% nezamestnanost a vsechny auta se svycarskou SPZ jsou makedonci, kteri pracuji v cizine. Kolem nas projizdi ford cabrio a v nem klucina v kroji. Dostavame vysvetleni, ze jede na operaci. Ruda furt nechape, tak ho musim kopnout, ze jde nejspis o obrizku . Koukam se kolem a vsude vidim jen muze, nikde zadna zena. Ja mam na sobe bile prusvitne funkcni pradlo a je mi z toho divne. Asi po pulhodine druzneho hovoru se s nami boss louci, naseda do luxusniho terenniho BMW a odjizdi. Po chvili se vraci v opryskanem starickem Mercedesu, mizi v dome, vychazi, ukazuje pas a rika, ze jede do Kosova. Copak tam ma asi za ksefty . Chystame se k odjezdu. Z restaurace vychazi kuchar a peknou slovenstinou nam radi, kudy jet a cemu se radeji vyhnout. Chvili jeste vykladame, pak se zvedame a chceme platit. Jak jsem si myslela – ucet uz je vyrovnam. Vsichni nam preji stastnou cestu a mavaji na rozloucenou. Opet projizdime nekonecne vesnice zacpane lidmi, auty, zviraty, odpadky. Vjizdime do dalsich hor. Je nadherne. Super asfalt, krasna priroda, divoke hory, divoka reka, nadhera. Vysoko v horach vidime male vesnicky. Vypada to tady jak v risi pohadek. V mestecku Deber zastavujeme u pekarny. Kupujeme nadherny chleb ve tvaru malych bochanku spojenych dohromady a par sladkych rohliku. Jejich pecivo bych mohla jist cele dny . Sedime v parku, pozorujeme srumec kolem a cpeme se Krajina se trosicku rovna a pred nami lezi mesto Struga u jezera Ohrid. Mistni riviera. Neodolavame a zastavujeme. Voda je skvela, lec jezero velmi melke. Jdeme nekolik desitek metru od brehu a porad nam je po kolena. To nevadi, hlavne, ze jsme ve vode . Po plazi chodi prodavacka koblihu a prazenych semen vseho druhu. Popojizdime kousek dal a kempujeme v utulnem kempu za 560dinaru. Koupeme se v teplych sprchach a vychutnavame si pohodli normalniho zachodu . Nez prijdu ze sprchy, je u Rudy opet jeden mistni a zive diskutuji. Starsi pan nam skvele rozumi, i my jemu, tak s nim travime nekolik hodin. Ptame se co u nich, on se pta co u nas. Kdyz prijde rec na platy, rika, ze u nich neni neobvykle pracovat za 50 euro na mesic. Strasne. Je u nich velka chudoba, hodne se krade. Ale konske nebo osli povozy uz nejsou v mode, vsichni maji auta. Nejezdi k nim absolutne zadni turiste, jsme velika vyjimka. Ale vsichni, se kterymi prohodime par slov, vedi, kde je Cesko. Vsichni. Prichazi dalsi domorodec a vychrli na nas jmena vsech ceskych mest, ktera maji aspon nejaky fotbalovy klub. Karlovy Vary, Teplice, CB, Praha, Brno, Mlada Boleslav . Nebyl dal nez za humnama, ale zna vsechno. Na rozloucenou dostavame velkou lahev cerveneho vina. Je 22,00 a jdeme spat.
Den devaty – utery 26.7.2005 Rano nas pred sestou budi grupa nejmene deseti psu, volne pobihajicich po kempu. Rychle balime stan a vyrazime na nedaleky prechod Makedonie – Albanie. Na hranicich stoji fronta 8 aut. Cekame jak na slavu, porad se nic nedeje. Celnici vse ridi pistenim pistalky. Nedej boze, aby nejake auto nepopojelo a vytvorilo mezeru. Rudy vyplnuje vchozi a vychozi formulare. Kdyz na nas konecne prijde rada, beha od okynka k okynku, vse za piskani pistalky. V predposledni okne po nem chteji 10euro za osobu. S potvrzenim o zaplaceni, jake u nas vydava cistirna odevu, konecne opoustime Makedonii a vjizdime do Albanie. Prvni, co vidime, jsou bunkry. Betonove kopecky vsude, kam se podivas. Jsou jich desitky. Hory kolem maji rude cervenou barvu. Sjizdime dolu, dolu, porad dolu. Krajina je nadherna, ale lidska dila strasna. Fotime se u opustene fabriky. Kdyz jsme sjeli dolu, musime zase nahoru. Prudke zatacky do strmeho kopce a porad nahoru a nahoru. Na vrcholku zastavujeme a rozhlizime se. Dole v mestecku Elbasan prijizdime na krizovatku se stopkou. Vpravo, kam az oko dohledne, strudl aut mirici z mesta. Snazime se mezi jednotliva auta vecpat a projet, ale je to nemozne. Nikdo nas nechce pustit. Nastesti se jeden ridic dava do hovoru s chodcem, cimz vznika mala mezirka a tou se oba protahujeme skrz. Projizdime periferii mesta a vubec se nam tady nelibi. Zjistujeme, ze kdo nema Mercedes, jako by ani nebyl. I autoskola vlastni pouze vozidla Mercedes. Zato nejsou videt zadne povozy. Oslici i konici slouzi vyhradne k noseni. A nosi vsechno, nejcasteji otepi jakesi travy a naklady drivi. Odbocka do hor, kterou se chceme vydat, je zavrena. Musime dal po hlavnim tahu na Tiranu, hlavni mesto Albanie. Snazime se odbocit o kus dal, ale nedari se a vjizdime do hlavniho mesta. Pres cestu se vlece prasivinou olezly vychrtly pes. Hnus. Prijizdime na krizovatku, na ktere se vsechny vozidla pohybuji podle nam neznameho klice. Totalni chaos. Vjizdime do krizovatky a na posledni chvili si vsimam maskovaneho semaforu s jasne zarici cervenou. Z leva uz na mne miri shluk aut v cele s domichavacem. Ujizdim co to da. Dav lidi houstne, silnice se zhorsuje, vubec netusime, kde jsme. Drzim se Rudyho jak kliste, protoze kdyz se ztratime, uz se nikdy nenajdeme. Rudy sjizdi ke krajnici a pta se osunteleho domorodce s vakem na zadech, kudy na Shkodru. Ten macha rukama a jen diky nasi bujne fantazii odhadujeme smer, kudy se mame vydat. Rudy se pro jistotu jeste jednou ujistuje. To je chyba. Chlapek prestava machat rukama, skace za Rudyho na tandem a nez se oba nadejeme, sedi za Rudou a busi mu do zad, proc jeste nejedeme. Nemuzu se z toho vzpamatovat. Ale on je nase jedina nadeje, ze se z tohoto sileneho mesta nekdy dostaneme. Za mohutne gestikulace naseho noveho souputnika (nezbyva, nez doufat, ze nema blechy, vsi, choleru….) vjizdime z bocni ulicky na hlavni. Peklo zacalo: predstav si zacpany vnitrni okruh v Praze. Rozkopej silnice az na hlinu a kameni, do toho udelej diry a vymoly a nalej do nich mestske splasky. Sem tam pohod prejeteho psa. Nazen sem tatrovky se suti, auta, mopedisty, osly, chodce a autobusy. Vsechno zahal do husteho smogu. Kazdou chvili jizdni pruhy neurciteho poctu zuz do 1/2pruhu hromadou suti, odstavenym vrakem, propadlou silnici.... Zakaz vsechny, hlavne ty nejzakladnejsi dopravni predpisy. Kdyz cekas ve ctyriceti stupnovem hicu na to, az se to pohne a vubec netusis, kam jedes, kdo ma prednost ci odkud se kdo pririti, protoze vsechno se pohybuje jak chce, mas predni kolo ve vykopu, stojis jednou nohou v dire s breckou, vpravo te vytrubuje autobus a zleva te na nej macka tatrovka, pred tebou je shluk aut az kam vidis a ze zadu te postrkuji dalsi, jsi v Tirane . Rudy jede prede mnou a snazi se klickovat mezi vykopy. Pasazer je sice vyschly chlapik, ale prece jen uz jsou tezci. Suneme se stale na jednicku pomalicku vpred. Nohy mam jak v tekutem zeleze, horko od aut a mych valcu je priserne. Rychle mrkam po ukazateli teploty. Kluk jeden baworacka, chladi jako bychom byli na poklidne nedelni projizdce kolem Komina. V duchu ho placam po nadrzi a slibuju celych 25l nejlepsiho naturalu, kdyz mne timhle ocistcem proveze. Nebojim se, ze mne nekdo sunda. Nemam cas starat se o ty za mnou nebo vedle me. Bojim se, ze zustanu trcet nad nejakym vykopem, nebo ze spadneme do jedne z mnoha hlubokych der. Kdyz uz si myslim, ze je vsemu konec, koukam se dopredu a jdou na mne mrakoty. Kam az vidim, tahne se had aut. Po zhruba hodine se dostavame z mesta na periferii. Doprava trosicku povoluje, uz mam cas sem tam kouknout bokem. Vidim rozbombardovane domy, vsude tekouci stoky, hnijici odpadky a mrtva zvirata. Na sutinach jednoho domu visi z raminek satstvo nabizene k prodeji. O kousek dal na zbytcich betonovych zakladu v poklidu popijeji kafe hoste male restaurace. Tento svet jde mimo me. Mesto i predmesti nechavame za sebou. Stale ovsem vezeme onoho albance. Je jasne, ze chce az do Shkodry. Mit GS min nalozeno, asi by ho tam Rudy zavez. Jenze to nejde. Jsou tezci na mistni rozbite silnice. Zastavujeme na odbocce do vesnice a Rudy se snazi svemu pasazerovi vysvetlit, ze do Shkodry nejedeme, ze odbocujeme do hor. Nechape a sedi dal. Rudymu tecou nervy, nemuze se chlapika zbavit. Albanec stale mele svou, tahle bocni prasna cesta nikam nevede, Shkodra Shkodra a ukazuje dopredu. Az mu Rudy drsne poruci slezt, chlapik konecne sleza, dekuje za svezeni. Rychle opet startujeme a mizime v prachu vesnicke cesty. Za par metru se mi dela cerno pred ocima, kdyz vidim, co je to za cestu. Vpravo hluboky vykop, vedle nej val hliny, na projeti 2m prasne cesty s dirami a hrby. Koncime ve vesnici. Cesta dal nevede. Stekame na sebe, jak chce vypeti z prozitych chvil ven. Po chvili mlceni se zaciname oba smat az k slzam, ze jsme projeli, ze zijeme a ze uz v Albanii nechceme stravit ani minutu navic . U prodejniho stanku s melouny se chceme obcerstvit. Nemame ale albanske penize, tak prodavacce za jeden maly meloun nabizime 2 eura. Baba obraci minci v prstech, evidentne nic takoveho nikdy nevidela. Odmita. Nakasli si, babo. Nasedame na moto a stejnou cestou mirime zpet k silnici. Uz zdalky na nas mava nas stary znamy. Kdyz vidi, ze prijizdime bliz, rozbiha se nam v ustrety. Rudy na nic neceka, strhava motorku doprava a po kamenitem valu vyjizdi na silnici a upaluje pryc. Nehodlam se s chlapikem dohadovat a volim stejnou cestu . Motorka mi po sutrech v prudkem svahu skace jak horska koza, ale tuhle neplanovanou terenni vlozku zdolavame a mavajici albanec nam za chvili mizi z dohledu . Vsude nas meri policie s radary. Nastesti nas nikde nezastavuji. Mijime jednoho obecniho blba, ktery dostal kukan a pistalku a ridi dopravu v prehledne zatacce za vesnici. Piska na vsechno, co se pohybuje, zurive mava placackou. Mozna je to policajt, kdo vi. Kazdopadne nas slusne rozesmal. Prijizdime na kruhovy objezd, co nikam nevede. Ze zatacky proste nekdo udelal kruhac. Ma jen dve usti a nevypada to, ze by melo nekdy pribyt dalsi. Nechapeme. Zastavujeme u benzinove pumpy s falesnym znakem Shell. Muzeme platit eurama, 1euro – jeden litr. Pumpar tankuje do me 17l, do Rudovy 18 a shrabne dve dvaceti eurovky. K vraceni se nema. Rezignovane mavame rukou a vydavame se na cestu do civilizace – k hranicim s Monte negro, neboli Cernou Horou. Cedule zde neexistuji. Ac nechceme a ani nemame, vjizdime do Shkodry. Situace ve meste se zacina napadne podobat Tirane. Nehodlam projete peklo absolvovat jeste jednou, zastavuju na kraji a ptam se 4 domorodcu, kudy na Monte negro. Ukazuji zpatky a snazi se mi vysvetlit cestu. Nemozne. Nemame jedine spolecne slovo. Kdyz to nejde verbalne, pujde to neverbalne, rekli si ti ctyri. Posunky a ukazovanim na vsechno kolem nam vysvetluji, ze musime hned doprava k rece, pres most a pak doleva. Jejich snaha poradit mne zcela odzbrojuje. Mohli by jen mavnout rukou pribliznym smerem a vic se o nas nestarat. Ale ne. Stravili 10minut snahou dostat dva cechy do Cerne hory. Utvrzujeme se v tom, ze vsude jsou lide dobri a lide spatni. Mame kliku na ty dobre. Prijizdime k mostu. Je stlucen z drevenych fosen. Rudy na nej najizdi a na posledni chvili couva zpatky pred prijizdejicim nakladakem. Nechapu, jak je mozne, ze ho nevidel . Prejizdime most, na druhe strane se ptame policisty na cestu a kdyz i ten ukazuje doleva, jsme si uz uplne jisti. Po par kilometrech nadherne silnice prijizdime k celnici. CIVILIZACE! Celnici projizdime opet bez problemu. Jedeme k mori, do mesta Ulcin. Rudy dostava na silnici smyk predniho kola a jen zazrakem ho ustava. Konecne jsme v kempu. Stavime stan za 10euro na noc a forem upalujeme k mori, smyt prach a unavu dnesniho dne. Vita nas rozpaleny cerny pisek a voda jak kafe. Rachame se jak maly decka . Totalne grogy padame na spacaky. Jeste probirame prujezd Tiranou a pred zapadem slunce usiname.
Den desaty – streda 27.7.2005 Probouzime se rozlamani a celi bolavi. Zem v kempu je pekne tvrda. Hned mirime k mori, pak do sprch, pak sbalit stan a hura k domovu. Pri foceni pobrezi narazime na bilou kravu. Mam trochu obavu, aby se treba nechtela podivat na Zobana zblizka. Ale odvaha mi nechybi, tak ji trochu provokuju. Krava nic . Vybirame cestu pres Bosnu. Cestou k hranicim vidime 3 nebo 4 shorele kamiony. Vypada to, jako by je nekdo sestrelil…. Na hranicich potkavame dva motorkare z Nemecka na Z1000 a SV650, uz jsme se s nimi zdravili na albanskych hranicich. Pripojuji se k nam a ve ctyrech projizdime pohranicim Bosny. Mijime vesnice, ktere jiz neexistuji a o jejich byvale existenci svedci jen cedule na zacatku a na konci. Nikde nic, jen kameni. Obcas zustal v kopci stat osamoceny rozmlaceny domek. Jinak pusto a prazdno. Deprimujici podivana. Prejizdime zaplaty v jinak bezvadnem asfaltu. Jednu, patou, dvacatou. Vsechny maji stejne kulaty tvar. Jen velikost je ruzna….Brrrr…cloveka az mrazi. Vjizdime do mestecek, ktera jsou na mape zakreslena jako male tecky. Pritom uz jsou to slusne fungujici mesta. Pokrok nezastavis a zivot take ne. Najde si cestu. Fotime se u cedule se zakazem vjezdu tanku, to se proste nedalo minout bez povsimnuti . Cim vice do vnitrozemi zajizdime, tim jsou vesnice cistsi, domy hezci, zahradky opecovavanejsi. Clovek by rekl, ze je v Rakousku. V male samoobsluze u silnice kupujeme chleba, vodu a pastiky. Platim eury, ostatne v Cerne hore je euro mistni mena a ve vsech statech, co jsme projeli, nedelaji z platby eurem zadne cavyky a vetsinou i eura vraceji. Uzivame si krasnych silnic, tahlych zatacek, nadherne krajiny. Prichazi vecer, prijizdime ke krasnemu cistemu jezeru. Po jeho objeti nachazime pekne mistecko akorat na nas stan. Jenze nas opet rusi rybari. Rudy se jde zeptat, zda tady muzeme kempovat, jestli nebude nejaky problem. Starsi muz sice tvrdi, ze to mozne je, ale nechce o stanu ani slyset, vola nekam a posila nas zpet do vesnice, kde pry mame v penzionu pripraveny pokoj. Nevim, kam volal, ale v jedinem takovem zarizeni o nicem nevedi. Po chvili se domlouvaji, ze teda veci, ale nevi co s nami, pokoj nemaji. Jeden navoneny mladik naseda do auta a chce, abychom ho nasledovali. Nasledujeme. Cesta konci pred peknym domem, jak se dozvidame, jeho rodicu. Ti nam na dnesni noc pronajmou jeden pokoj. Jako posledni pada otazka ceny. Chteji 30euro. To je hodne, ale motorky uz jsou zaparkovane, pani vari kafe, venku tma jak v pytli, odmitnout uz dost dobre nelze. Jdeme se ubytovat. Pani domu naleva kazdemu colu a jelikoz nam nerozumi ani slovo, sedime trapne u stolu a koukame na sebe. Rudy ji dava 2x 20euro. Pani si je bere bez reci a poklada na stul. Rudy se ji snazi vysvetlit, ze cena je domluvena na 30 euro, a tohle je 40. Pani se usmiva, kyva hlavou a dal sedi. Asi na paty pokus pani vstava a prinasi nam 20 bosenskych fufnu. Ukazuje, ze plati stejne jako 10 euro. No aspon neco, natankovat za to muzeme. Jdeme se osprchovat. Sprcha je pres dvur a tece jen studena. Prima. Za 30 euro, co by clovek nechtel, ze…. Uz je nam vsechno totalne jedno, padame do mekkych posteli a za bzukotu komaru (kteri ve stanu nejsou) usiname.
Den jedenacty – ctvrtek 28.7.2005. Vstavame brzy a uz pred sedmou sedime zase na motorkach. Kousek za dedinou za bosenskou dvacku tankuju do plne. Zrovna ted mi moje spotreba 4,3l/100km moc vhod neprisla. Dvacka se do nadrze nechce vejit. Pumpar ale odchazi, prichazi a vraci smesku minci– 3kuny a 6 jejich fufnu. Po dalsich par kilometrech uz stojime na hranicich s Chorvatskem. Jen ukazujeme pasy a jsme pusteni. Chvili jedem pri pobrezi, ale rychlosti 30km/h bychom do Alp, kde se mame setkat s mymi rodici (travi tam svoji prvni dovolenou na motorce, jak jinak nez BMW R 1100R ), jeli dva dny. Chte nechte proto najizdime na novou dalnici a v minimalnim provozu urazime vzdalenost Makarska – Karlovac za 3 hodiny. Na vyjezdu platime 282 kun, coz je asi 1400 Kc. Jdou na mne mdloby. Malo frekventovanou cestou se dostavame ke Slovinskym hranicim. Projizdime temer nepovsimnuti. Slovinskem upalujeme co to da. Pres okresni cesty dojizdime do Ljubljane. Tam se hroutim. Uz nemuzu. Vedro k nevydrzeni, unava z teto cesty i cele dovolene…. Je mi pod psa. Lec musim znovu do sedla. Najizdime na dalnici, platime mytne 1,70 za motorku a po hodine uz nas vita rakouska celnice. Na nejblizsi pumpe kupujeme dalnicni znamky na 10dni za 4,30euro. Odtud uz je do Villachu a pak na MaltaTall jen kousek. Je 18,15, prijizdime ke Gmundu a muj tachometr ukazuje presne 5000Km ujetych od zacatku nasi dovolene . Zastavujeme u Billy, ja vyhlizim rodice, Rudy si jde koupit neco k snedku. Padame hlady. Posledni zasoby jsme dojedli pred polednem. Rodice prijizdeji a odvadeji nas do penzionu, kde mame pripraveny pokoj se sprchou . Poslednich par metru je krusnych. K penzionu vede kamenita sterkova cesta do prudkeho kopce s jednou neprijemnou zatackou. I pres unavu zvladame (tata se pozdeji priznavam, ze sve R-ko v te zatacce 3x polozil). Na pokoji nad jidlem chvili jeste kecame, ale unava se hlasi cim dal vic, tak s posledni slepici jdeme na kute .
Den dvanacty – patek 29.7.2005 Dopravame si luxus spat do osmi . Pak uz Rudy vstava, rozlamany z kratke postele . Pred desatou vyrazime vsichni tri baworaci do nedaleke vesnicky Malta, vysplhat se na mistni vyhlidku. Vedet, co mne ceka, zustanu dole. Silnicka o sirce 3m, sklon svahu by nedelal ostudu kdejake cerne sjezdovce, v tom svahu ona silnicka a rada zatacek do nebe. Pripadala jsem si, ze mi v kazde zakrute hrozi volny pad. Projizdime je na dvojku, nektere i na jednicku. Bojim se. Dost. A nema to konce! Furt vys a vys a vys. Tohle podruhe opravdu nemusim. Dolu to je lepsi . Kam se clovek podiva, same vodopady a panoramata . Popojizdime do vedlejsi vesnice a sjizdime do lesa na nenapadnou odbocku. Lesni cesticka z pekneho hrubeho asfaltu nas 10km vede az na vrcholek kopce s malou prehradkou. S Rudym mazeme ve stupackach, vychutnavame si nulovy provoz, melke brody i houpaky v silnici pro odtok jarni velke vody. Nadhera. Jak nahoru, tak dolu . Pred odjezdem si jeste chladime nozicky (utapane z vystupu k prehrade) v horskem potucku Pri ceste dolu se zastavujeme na mytince se srubem. Vyuzivame jeho stinu a aspon na chvili utikame pred nemilosrdne prazicim sluncem. Rudy ve skale objevuje prirodni lednici – nejspis je tam nekde za kamenim vstup do podzemi, nebot v okoli skaly je teplota cca 10 stupnu. Kdyz jsme si na kameny dali vychladit veci, helmy jsme meli temer zamrzle . Pote hodlame dobyt mekku vsech motorkaru – Gross Glockner a Edelweiss Spitze. Na mytu platime 17 euro za motorku a hura nahoru. Po projeti pohori Fagaras nam GG pripada jako zacpany nudny kopec. Jsme z vyjezdu nahoru trosku zklamani. Naladu nam napravuji dva svisti . Sjizdime z GG a vyjizdime na druhy vrcholek s rozhlednou oznacenou jako BikersNest . Cesta k nemu mi neni vubec prijemna. Kostky, strmy kopec, zatacky 180stupnu. Nelibi se mi to. Vyjizdim a nadavam. Vsichni se jdou podivat na rozhlednu, ja zustavam. Vysek uz mam az po krk. Po chvili prijizdi pan strednich let na PanEuropean. Nedlouho po nem jeho zena velmi kyprych tvaru na Viragu. Sundava prilbu a je videt i slyset, jak hystericky place. Neustale ukazuje tam dolu na zatacky, z oci se ji rinou slzy a jeji nejspis manzel ji neni s to utisit. Chudak zenska, dobre vim, jak ji je. Taky mi bylo ouvej. Dneska skoro cely den. Projizdime mytem na druhe strane kopce a tesime se domu. Uz jsem unavena. Hodne unavena. Jenze k penzionu to mame jeste hodinu a pul. Po tomto zjisteni mne malem trefuje mrtvice. Nastesti ma muj tata eso v rukave. Zastavujeme na nadrazi a dostavame pozvani na svezeni se furkou. Furka je mistni vlacek slouzici k preprave cestujicich i s jejich vozidly skrz tunel na druhou stranu kopce. Za motorku se plati 8 euro jednim smerem, 13 euro obousmerne. Musime sice hodinu cekat, ale usetrime furu kilometru, tunel usti nedaleko nasi vesnicky. Po pul hodine cekani prijizdi vlak z druhe strany a my zkoumame, jak se na otevrene vagony uchycuji motorky. Vidime jednu LC8, stoji na bocaku, ale detaily nelze rozeznat. Prvni auta startuji a sjizdeji z vagonu. Najizdime my. Najezd v pohode, zadne skoky, vsechno krasne doseda. Zastavujeme, radime jedna, stavime masiny na bocak, dostavame kurty a pres riditka kurtujeme motorky k bokum vagonu. Motorky se ani nehnou. Odchazime do vagonku vepredu. Je dvoupatrovy a vypada to v nem jak v letadle . Cesta pres tunel trva necelou ctvrthodinku. Spechame k motorkam, odkurtovat, nezdrzovat auta za nami a vyjet na peron. Moc prima zazitek . Po dalsi ctvrthodine se dostavame k nasemu penzionu. Z nalezeneho obriho pravaku (pri ceste na prehradku) si varime smazenici. Usiname.
Den trinacty – sobota 30.7.2005 Rudy si jeste rano s mym tatou zajeli na Eisental, dalsi doporucenou motorkarskou silnicku koncici ve vysce 2042 m.n.m.. Ja jsem radeji odpocivala Loucime se nasima a pred desatou nabirame kurz Salzburg, Wien, Mikulov Brno.  Asi nejnudnejsi cast nasi dovolene. 600Km po dalnicich. Zvladame tuto streku za 8 hodin, vcetne zacpane Vidne. Ale co je spicka ve Vidni proti Tirane . Jsme doma. Sprcha a spat. A spat a spat a spat .
Suma sumarum:
13 dni 6 150Km
Minimalni denni porce: 250Km
Maximalni denni porce: 750Km
cca 620l benzinu natural 95
spotreba moje: 4,3-4,5l/100km
spotreba Rudy: 4,5-5l/100km.
640 EUR za benzin
160 EUR za poplatky
120 EUR za ubytovani
100 EUR za jidlo na cestu a pri ceste
Zraneni: vyvrknuty kotnik, bodnuti vcelou.
Celkove hodnoceni dovolene: maximalne pozitivni.

 


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Blood coerce chart

(AChorpgiprig, 25. 7. 2018 2:11)

Poids est comment poupe votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur sentiment pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent perseverent b gerer offre sang loin de votre coeur. Chaque culture votre coeur bat, il pompe le sang par vos arteres a la prendre facilement de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/cialis-prix-fr-new-cart/

Úcta

(Klasika, 22. 3. 2007 5:49)

Nemyslím si, že bych se o "domorodcích" vyjadřovala neuctivě... Naopak, lidé z těchto zemí si mně získali svojí dobrosrdečností a ochotou kdykoli pomoci a na nejednom místě v mém cestopisu se o tom zmiňuji. Jestli máš pocit, že se někde vyjadřuji neuctivě, buď si to ten dotyčný opravdu zasloužil (všude narazíš na dobráka i mizeru) nebo máš jiné cítění než já a některé mé věty chápeš jinak, než jak byly myšleny :-).
Každopádně plánuji už čtvrtou dovolenou na východě a kdybych považovala "domorodce" za něco méněcenného, asi sotva bych se k nim neustále vracela :-)
Díky za komentář a přeji spoustu krásných zážitků při cestování :-)

Vazne super

(Loosek, 22. 3. 2007 3:41)

Ahoj,
vazne pekny cestopis! Jen si myslim, ze puvodni obyvatelstvo by si mozna zaslouzilo vic ucty :-). Je to jejich zeme a kdyz nekudy projizdime, jsme u nich na navsteve! Nic ve zlym.

pěknýýý

(Aleš, 4. 3. 2007 0:28)

Ahojky, tak jsem to dočetl, jedním dechem! Pěkně napsaný, úplně jsem se vžil do pocitů, které člověk má při objevování nových koutů světa v sedle...jó, už bych zas někam vyrazil!
Jedna poznámka - moc velká škoda, že jste tu Albánii tak profrčeli, ze Shkodëru by stálo za to udělat buď jednodenní (tam a zpět) nebo 2-3 denní okruh do Albánských Alp. Je to něco fantastickýho a Dolomity jsou proti tomu trapný kopečky:-)
Snad se dokopu k tomu dopsat cestopis, pak Ti ho pošlu. Zatím mám na webu jen pár fotek.
Měj se a snad se někdy potkáme!
AL - www.alesbohm.com