Zakarpanda 2007
21. 7. 2007
Den nultý:
V pátek po práci vyrážíme s Rudym do Olomouce, kde nejen kupujeme nový digitální fotoaparát, ale hlavně se setkáváme se Zdenkem, jež ve stejném krámku kupuje paměťovou kartu.
Odtud již společně upalujeme přes Makov na Východní Slovensko, kde na nás čeká pivo a gulášek u Ferových rodičů. Cesta se neuvěřitelně vleče a trvá nám rovných 7 hodin.
Den první:
Ráno nás Fero zkouší potahat po místních luzích a hájích, ale vzhledem k včerejšímu dešti jsou z luk menší močály a mně se daří neustále odkládat, tu vlevo, tu vpravo...
Ferova Afrika (sada Mitas E09):
Druhý pokus už je lepší, cesta se kroutí lesem a vede kolem pěkného místa na kempink. Neváháme, rozkládáme stanový tábor a ve studánce chladíme rozpálené hlavy. Fero s Rudym přivezli zásoby v podobě výtečných klobás a piva z nedaleké vesnice, takže nám ke štěstí nechybí vůbec nic :-). Jen Zdeněk zjišťuje, že má malý stan a na nohy mu táhne, takže musí ležet naštorc :-)). Z malého stanu se stává nejopakovanější hláška toho týdne :-))
Je sedm ráno a jak je mým zvykem, nemůžu spát. Potichu se kradu za smrčky a při té příležitosti nechtěně budím Zdenka, kterýžto ze svého malého stanu hudruje, že odmítá vstávat dřív než v devět :-)). Není mu to nic platné, v půl deváté už jsme všichni v sedlech a hladoví a s minimem vody (kluci večer zapoměli koupit snídani) pokračujeme po kamenité cestě dále nahoru.
Leč nahoru jsme jeli už jen pár minut. Poté se cesta rozdělila a vedla buď jako již dávno zapomenutá pěšinka dále vzhůru, nebo jako používanější cesta dolů. Zvolili jsme sjezd. To jsme si dali! Dvě a půl hodiny jsme se spouštěli přes spojku v mazlavých kolejích, vysoké trávě a přes velké kameny, na kterých motorky nechávaly krom šusplechů i svody a stojany.
Když už ale zmizela hustá tráva a vystřídaly ji vysoké buky, psychiku to trošku posílilo. Přesto jsme ještě dalších několik set metrů projížděli hluboké louže a zapadávali do bahnitých kolejí. Pak ale přišla poslední zákruta, rozcestník s číslem 33 a pěkná lesní šotolinka podél malé říčky. Jsme zachráněni! :-)
V městečku Perechyn dokupujeme zásoby a potkáváme se s Helmutem na GS 850, který se k nám přidává a společně míříme projet šotolinku Volosjanka-Volovec. Po naprosto luxusní šotolině šplháme do sedla, kde se nám otevírá první nádherný výhled, všichni se kocháme, nejvíc asi Helmut, kterýžto neměl v úmyslu sjet z asfaltu a tedy takovéhle scenérie ani nečekal :-))
Už v osm ráno je hic k padnutí. Snažíme se proto co nejrychleji sbalit a Rudymu se tato snaha stává téměř osudnou - až když má kompletně sbaleny a navázány bágly na moto, zjišťuje absenci ponožek :-)). Od infarktu ho zachráňuje jen anděl strážný :-)). Přesto jsme s Rudym sbaleni jako první a s úmyslem počkat na dobalující kluky ve vesnici vyrážíme do krámu. Čekáme půl hodiny!! Jako omluvu nám kluci podávají vysvětlení, že byli odchyceni téměř až agresivním domorodcem jenž jim nabízel koně pro výjezd na vrchol, donutil je vypít kafe s mlékem a skoro se mu podařilo prodat jim chatu i s pozemkem za 10tisíc dolarů :-)).
V obci Dzenievo dáváme šašlik (mně teda nijak neuchvátil) a upalujeme dále do Volovce, kde Zdenek zjišťuje nefunkční náhon na tachometr a je mírně rozladěný.
Naštěstí se toto "drama" obchází bez následků a já můžu odejít po svých a pokračovat na motorce až nahoru, kde průjezdem největší louže, kterou kdo z nás na Ukrajině projel, získávám titul Bahňák :-)). Louže se tváří zcela nevinně, ale v prostředku mi v bahnité vodě mizí přední kolo, válce a zobák se drží tak tak nad vodou :-)). Samosebou nikdo nefotí :-))
Fero odjíždí najít nejbližší cestu do vesnice a když se dlouho nevrací, napadají nás jen dvě možnosti: buď už chlemtá pivo, nebo je mrtvej. Ovšem nechal tu pohozenou bundu a přilbu, to by tady nezapoměl. Takže je mrtvej :-)). A hledat ho půjdeme jen tehdy, když si někdo vzpomene, jestli u sebe náááhodou nemá vodu :-)).
Sjíždíme do vesnice, lámeme do sebe jedno pivo za druhým a družíme se s domorodci.
Poté pokračujeme dále po šotolině podél vody do Slavskeho. Vzhledem k pokročilému odpoledni bereme za vděk travnatým pláckem mezi železniční tratí a "silnicí", kempujeme, mažeme chleba paštikou a kluci se nalévají pivem. Poslouchám ze spacáku, jak Zdenek opět řeší malý stan a uspává mně vzrušená debata na téma "kolik váží pitbul" :-)) Každou chvíli hovor přeruší projíždějící vlaková souprava mající 50 a více vagonů :-)). To nás teda čeká noc :-)).
Jsme tak utahaní, že nám ani vlaky nevadí a spíme jak dudci. Ráno mně budí SMS, že někde u Lvova vykolejil vlak s jedovatým fosforem. Koukám na dráhu a přemýšlím, jak hustá je na Ukrajině železniční síť a kdy asi tak kolem nás ten vlak jel :-))
Den čtvrtý:
Probouzím se zimou už ve čtyři ráno a do šesti nemůžu spát. Pak najednou koukám na hodinky a je půl deváté :-))
Pokračujeme po cestě do Slavskeho, kde nutně potřebuju natankovat. Leč Slavske míjíme a svůj omyl zjišťujeme až v poslední vesnici na mapě před dalším hřebenem, ve Volosjance (jiná Volosjanka). Řešíme jestli se vrátit nebo risknout přejezd a natankovat až za hřebenem, když tu vedle nás u roubenky zastavuje stařičký mikrobus, z něj ve spěchu skáče paní s kufříkem, několik dětí a nejrychleji spěchá do roubenky muž s malým klukem v náručí. Dochází nám, že mikrobus je sanitka, paní s kufříkem lékařka a roubenka je místní ambulance. Nikdo z nás nemluví, jen sledujeme tenhle výjev a není nám dobře. V tu chvíli mi přijde můj problém s benzínem tak strašně malicherný....
Vyděšený a uslzený pohled asi 12-ti letého klučiny dává tušit, že při hře asi toho druhého nějak zranil.... Než nakoupíme v místním krámku, přijíždí jiná sanitka, všichni z roubenky skáčou do té druhé sanitky a odjíždějí někam pryč. Kluk v náručí byl při vědomí, tak snad mu nebylo nic vážného.
Vracíme se s Rudym do Slavskeho, kde tankujeme a v bance měníme eura na hřivny v kurzu 680 hřiven za 100 euro. Slavske je poměrně velká vesnice, spíš městečko se vším co k městu patří, ale místním Špindlem bych ji nenazvala.
Příjemnou a nečekaně snadnou horskou šotolinkou přes hřeben dojíždíme do Pilipce, odkud zase pro změnu odjíždějí tankovat Afričani. Jejich nerozhodnost ve Volosjance se jim krutě vymstila, neb byli u Volovce odchytnuti místní policejní mafií a po smlouvání obráni každý o 50 hřiven :-)). Zdeněk je z toho tak rozrušen, že si po příjezdu opomenul vykopnout boční stojan a elegantně poslal svoji neposkvrněnou Afku k zemi :-))
V hospodě se posilňujeme borščem a řízkem, jedeme se kochat k vodopádu kde si kluci přeji foto v brodu a míříme na nejlepší zážitek z celé dovolené: na Boržavu.
Cesta dolů už tak úžasná není, ale není ani nepříjemná. Dole jsme za nějakých dvacet minut.
Fero zde zjišťuje nepříjemný fakt v podobě vysypaného ložiska na zadním kole :(. To znamená, že se s námi musí rozloučit, což je nám všem upřímně líto.
Jedeme se ubytovat do hotelu U lva za Pilipcem. Původně chceme spát ve stanech, ale cena 45 hřiven za osobu + 1 pivo zdarma je tak příjemná, že si dopřáváme luxus hotelových pokojů a teplé sprchy.
Když paní domácí vidí, že ten čtvrtý špinavec není chlap, ale ženská, tak jen spráskne ruce a s nehraným údivem se obrací na kluky se slovy (zhruba :-)) ) "Preboha pačemu što vy holku sebou berete?? Takové chudátko znavené, podívajte se na ni, jak vypadá" :-))). Musím vypadat fakt bídně, když budím takové emoce :-))
K večeři si dáváme pečené koleno, je výtečné, až na to, že u kosti je ještě solidně mražené :-)). Paní domácí nám jako omluvu nabízí panáka pálenky a pozvání k přípitku s námi ani na okamžik neodmítá :-))
Při večeři koukáme na ceduli "Razstoka 5km". Razstoku jsme projížděli někdy předevčírem. Kdo tvrdí, že motorka má akční rádius 300km, tak kecá :-)). Jsme venku 4 dny, najeto máme 270Km, urvaní jsme jak psi a přitom se motáme furt kolem jednoho kopce :-))
Den pátý:
Ráno se s námi Fero loučí a my tři zbylí mušketýři míříme už jen po asfaltu (chjo :-(( ) nasekat povinné fotky u jezera Siněvir, do Solotviny a jako poslední cíl naší cesty: vyjet na Hoverlu.
Dopředu říkám, že tyhle dva poslední dny byl omyl. Krutý omyl.
Siněvir je pěkné malé jezírko, ale vlastně tam nic jiného krom jediného pohledu na něj není a stojí za shlédnutí akorát tehdy, když člověk jede opravdu těsně okolo. Jinak je návštěva tohoto turistického centra, kde vycpanému medvědovi stará ukrajinka sundá z hlavy igelitku až když zaplatíte 5hřiven, skoro i ztráta času.
Po nudné, strašně nudné silnici přijíždíme večer k bráně parku pod Hoverlou, nejvyšší horou Zakarpatské Ukrajiny. Nikde nikdo, tak rozkládáme tábor kousek od brány. Kluci nejdřív nad mou rozplavbou v ledové řece jen kroutí hlavou, ale pot štípe v každém póru, tak nakonec překonávají sami sebe a konají očistu.
Ráno nás budí gruzaviky vezoucí na Hoverlu maďarské sběrače borůvek. Vyrážíme asi hodinu po prvním, půl hodiny po druhém.
Teda Fero, to jsi kamarád???? Jak jsi měl tu drzost přirovnat výjezd na Hoverlu k výjezdu na Boržavu?? :-))) Kdybys tady byl, to by sis něco vyslech :-)). Celá, úplně celá cesta vede lesem, takže člověk krom stromů nevidí vůbec nic. Z jedné třetiny je cesta suchá, ze dvou třetin opět jedeme v bahnitých kolejích a po kluzkých kamenech. Na jedničku, chvílemi na dvojku. Pořád v lese, v lese, v lese.
A před námi onen druhý gruzavik. Jede pomalu, v každé vracečce musí couvat, aby se vytočil, díky čemuž ho můžeme předjet. Konečně se před námi jasní. A když jišťujeme, že už jsme teda jako nahoře, tak nám naopak rudne před očima :-)). Kvůli tomuhle jsme se sem hnali 250km po asfaltu... Vidět kvůli stromům a oparu není nic, na vrchol Hoverly je to ještě 2km už pouze pěšky a to je tak vše, co tady člověk může vykoukat. Převýšení 800m nikdo z nás nepocítil.
K Ferovi jsme dojeli kolem deváté večer úplně zmordovaní.
A druhý den nanovo. Zhruba 550km domů se žhnoucím sluncem nad hlavou a tajícím asfaltem pod koly.
Trvalo nám to 8 hodin. Večer jsem Rudymu naměřila horečku 38,7. Jasný úžeh. Takže studené zábaly, paraleny, mezitím cpát prádlo do pračky, vyprané věšet, několikrát ve vaně vymáchat krunýře.... člověk by potřeboval po takové dovolené na zotavenou aspoň týdenní dovolenou na zotavenou :-)))
Celkem jsme najeli 2205Km :-).
Fotogalerie se všemi fotkami a ve větším rozlišení je na Rudyho stránkách:
bogser.info
a
u Zdenka
Časem doplním (doufám) GPS souřadnice zajímavých míst nebo vesnic, které jsme "objevili". Kdo by chtěl/potřeboval souřadnice dříve, ať se ozve na ICQ nebo e-mail. Rádi zašleme.
P.S. krom Rudyho úžehu si Zdenek přivezl slušnou střevní chřipku. Já asi taky, protože za celou neděli jsem neviděla nic jiného než záchodovou mísu :-)) :-((. Jen Ferovi asi nic není. No jo... jsou asi na tom východním Slovensku odolnější :-))
V pátek po práci vyrážíme s Rudym do Olomouce, kde nejen kupujeme nový digitální fotoaparát, ale hlavně se setkáváme se Zdenkem, jež ve stejném krámku kupuje paměťovou kartu.
Odtud již společně upalujeme přes Makov na Východní Slovensko, kde na nás čeká pivo a gulášek u Ferových rodičů. Cesta se neuvěřitelně vleče a trvá nám rovných 7 hodin.
Den první:
Ráno nás Fero zkouší potahat po místních luzích a hájích, ale vzhledem k včerejšímu dešti jsou z luk menší močály a mně se daří neustále odkládat, tu vlevo, tu vpravo...
Zdeňkova Afrika (vepředu Mitas E07, vzadu E09):
Ferova Afrika (sada Mitas E09):
Rudyho GS 1100 (sada Karoo)
Moje GS 1100 (sada Karoo)
U veksláků měníme pár hřiven než v pondělí otevře banka a konečně můžeme vyrazit za dobrodružstvím.
A hned první den se začíná dařit :-)). Kdovíjakou náhodou se ocitáme v prázdné tankové střelnici, užíváme si krásných cest vysypaných hrubým kamenem, na kterém motorky skáčou jak o život :-)). Vybíráme si jednu cestu o které se domníváme, že vede na vrchol a vydáváme se po ní. Po chvíli mizí hrubé kamení, po další chvíli mizí vůbec nějaké kamení i cesta a zůstává jen hliněné koryto s obnaženými balvany rozryté od vody z doby dešťů. Opravdu povedený terén na úvod :). Několik set metrů zvládáme všichni a až když se cesta zmírní a schová do lesa, odkládá Fero mezi kameny a láme brzdovou páčku. Naštěstí tak dobře, že může pokračovat v krasojízdě i nadále. A že to krasojízda byla. O 30 metrů dál na kluzkých kamenech odkládám já, hned po mně na stejném místě Fero, Zdenek úsek objíždí lesem a když se o totéž pokouší Fero, odkládá ještě jednou. :-)
Druhý pokus už je lepší, cesta se kroutí lesem a vede kolem pěkného místa na kempink. Neváháme, rozkládáme stanový tábor a ve studánce chladíme rozpálené hlavy. Fero s Rudym přivezli zásoby v podobě výtečných klobás a piva z nedaleké vesnice, takže nám ke štěstí nechybí vůbec nic :-). Jen Zdeněk zjišťuje, že má malý stan a na nohy mu táhne, takže musí ležet naštorc :-)). Z malého stanu se stává nejopakovanější hláška toho týdne :-))
Je sedm ráno a jak je mým zvykem, nemůžu spát. Potichu se kradu za smrčky a při té příležitosti nechtěně budím Zdenka, kterýžto ze svého malého stanu hudruje, že odmítá vstávat dřív než v devět :-)). Není mu to nic platné, v půl deváté už jsme všichni v sedlech a hladoví a s minimem vody (kluci večer zapoměli koupit snídani) pokračujeme po kamenité cestě dále nahoru.
Leč nahoru jsme jeli už jen pár minut. Poté se cesta rozdělila a vedla buď jako již dávno zapomenutá pěšinka dále vzhůru, nebo jako používanější cesta dolů. Zvolili jsme sjezd. To jsme si dali! Dvě a půl hodiny jsme se spouštěli přes spojku v mazlavých kolejích, vysoké trávě a přes velké kameny, na kterých motorky nechávaly krom šusplechů i svody a stojany.
Když už ale zmizela hustá tráva a vystřídaly ji vysoké buky, psychiku to trošku posílilo. Přesto jsme ještě dalších několik set metrů projížděli hluboké louže a zapadávali do bahnitých kolejí. Pak ale přišla poslední zákruta, rozcestník s číslem 33 a pěkná lesní šotolinka podél malé říčky. Jsme zachráněni! :-)
Po pár stech metrech jsme narazili na asfaltku a po dalším kilometru na neuvěřitelně snobskou lesní restauraci :-)). Museli jsme se smát, jak jsme ještě před čtvrt hodinou umírali v hlubokých opuštěných hvozdech a přitom jsme měli opravdu na dosah ruky výletní středisko :-))
V městečku Perechyn dokupujeme zásoby a potkáváme se s Helmutem na GS 850, který se k nám přidává a společně míříme projet šotolinku Volosjanka-Volovec. Po naprosto luxusní šotolině šplháme do sedla, kde se nám otevírá první nádherný výhled, všichni se kocháme, nejvíc asi Helmut, kterýžto neměl v úmyslu sjet z asfaltu a tedy takovéhle scenérie ani nečekal :-))
Už v osm ráno je hic k padnutí. Snažíme se proto co nejrychleji sbalit a Rudymu se tato snaha stává téměř osudnou - až když má kompletně sbaleny a navázány bágly na moto, zjišťuje absenci ponožek :-)). Od infarktu ho zachráňuje jen anděl strážný :-)). Přesto jsme s Rudym sbaleni jako první a s úmyslem počkat na dobalující kluky ve vesnici vyrážíme do krámu. Čekáme půl hodiny!! Jako omluvu nám kluci podávají vysvětlení, že byli odchyceni téměř až agresivním domorodcem jenž jim nabízel koně pro výjezd na vrchol, donutil je vypít kafe s mlékem a skoro se mu podařilo prodat jim chatu i s pozemkem za 10tisíc dolarů :-)).
V obci Dzenievo dáváme šašlik (mně teda nijak neuchvátil) a upalujeme dále do Volovce, kde Zdenek zjišťuje nefunkční náhon na tachometr a je mírně rozladěný.
Naštěstí se toto "drama" obchází bez následků a já můžu odejít po svých a pokračovat na motorce až nahoru, kde průjezdem největší louže, kterou kdo z nás na Ukrajině projel, získávám titul Bahňák :-)). Louže se tváří zcela nevinně, ale v prostředku mi v bahnité vodě mizí přední kolo, válce a zobák se drží tak tak nad vodou :-)). Samosebou nikdo nefotí :-))
Fero odjíždí najít nejbližší cestu do vesnice a když se dlouho nevrací, napadají nás jen dvě možnosti: buď už chlemtá pivo, nebo je mrtvej. Ovšem nechal tu pohozenou bundu a přilbu, to by tady nezapoměl. Takže je mrtvej :-)). A hledat ho půjdeme jen tehdy, když si někdo vzpomene, jestli u sebe náááhodou nemá vodu :-)).
Sjíždíme do vesnice, lámeme do sebe jedno pivo za druhým a družíme se s domorodci.
Poté pokračujeme dále po šotolině podél vody do Slavskeho. Vzhledem k pokročilému odpoledni bereme za vděk travnatým pláckem mezi železniční tratí a "silnicí", kempujeme, mažeme chleba paštikou a kluci se nalévají pivem. Poslouchám ze spacáku, jak Zdenek opět řeší malý stan a uspává mně vzrušená debata na téma "kolik váží pitbul" :-)) Každou chvíli hovor přeruší projíždějící vlaková souprava mající 50 a více vagonů :-)). To nás teda čeká noc :-)).
Jsme tak utahaní, že nám ani vlaky nevadí a spíme jak dudci. Ráno mně budí SMS, že někde u Lvova vykolejil vlak s jedovatým fosforem. Koukám na dráhu a přemýšlím, jak hustá je na Ukrajině železniční síť a kdy asi tak kolem nás ten vlak jel :-))
Den čtvrtý:
Probouzím se zimou už ve čtyři ráno a do šesti nemůžu spát. Pak najednou koukám na hodinky a je půl deváté :-))
Pokračujeme po cestě do Slavskeho, kde nutně potřebuju natankovat. Leč Slavske míjíme a svůj omyl zjišťujeme až v poslední vesnici na mapě před dalším hřebenem, ve Volosjance (jiná Volosjanka). Řešíme jestli se vrátit nebo risknout přejezd a natankovat až za hřebenem, když tu vedle nás u roubenky zastavuje stařičký mikrobus, z něj ve spěchu skáče paní s kufříkem, několik dětí a nejrychleji spěchá do roubenky muž s malým klukem v náručí. Dochází nám, že mikrobus je sanitka, paní s kufříkem lékařka a roubenka je místní ambulance. Nikdo z nás nemluví, jen sledujeme tenhle výjev a není nám dobře. V tu chvíli mi přijde můj problém s benzínem tak strašně malicherný....
Vyděšený a uslzený pohled asi 12-ti letého klučiny dává tušit, že při hře asi toho druhého nějak zranil.... Než nakoupíme v místním krámku, přijíždí jiná sanitka, všichni z roubenky skáčou do té druhé sanitky a odjíždějí někam pryč. Kluk v náručí byl při vědomí, tak snad mu nebylo nic vážného.
Vracíme se s Rudym do Slavskeho, kde tankujeme a v bance měníme eura na hřivny v kurzu 680 hřiven za 100 euro. Slavske je poměrně velká vesnice, spíš městečko se vším co k městu patří, ale místním Špindlem bych ji nenazvala.
Příjemnou a nečekaně snadnou horskou šotolinkou přes hřeben dojíždíme do Pilipce, odkud zase pro změnu odjíždějí tankovat Afričani. Jejich nerozhodnost ve Volosjance se jim krutě vymstila, neb byli u Volovce odchytnuti místní policejní mafií a po smlouvání obráni každý o 50 hřiven :-)). Zdeněk je z toho tak rozrušen, že si po příjezdu opomenul vykopnout boční stojan a elegantně poslal svoji neposkvrněnou Afku k zemi :-))
V hospodě se posilňujeme borščem a řízkem, jedeme se kochat k vodopádu kde si kluci přeji foto v brodu a míříme na nejlepší zážitek z celé dovolené: na Boržavu.
Cesta dolů už tak úžasná není, ale není ani nepříjemná. Dole jsme za nějakých dvacet minut.
Fero zde zjišťuje nepříjemný fakt v podobě vysypaného ložiska na zadním kole :(. To znamená, že se s námi musí rozloučit, což je nám všem upřímně líto.
Jedeme se ubytovat do hotelu U lva za Pilipcem. Původně chceme spát ve stanech, ale cena 45 hřiven za osobu + 1 pivo zdarma je tak příjemná, že si dopřáváme luxus hotelových pokojů a teplé sprchy.
Když paní domácí vidí, že ten čtvrtý špinavec není chlap, ale ženská, tak jen spráskne ruce a s nehraným údivem se obrací na kluky se slovy (zhruba :-)) ) "Preboha pačemu što vy holku sebou berete?? Takové chudátko znavené, podívajte se na ni, jak vypadá" :-))). Musím vypadat fakt bídně, když budím takové emoce :-))
K večeři si dáváme pečené koleno, je výtečné, až na to, že u kosti je ještě solidně mražené :-)). Paní domácí nám jako omluvu nabízí panáka pálenky a pozvání k přípitku s námi ani na okamžik neodmítá :-))
Při večeři koukáme na ceduli "Razstoka 5km". Razstoku jsme projížděli někdy předevčírem. Kdo tvrdí, že motorka má akční rádius 300km, tak kecá :-)). Jsme venku 4 dny, najeto máme 270Km, urvaní jsme jak psi a přitom se motáme furt kolem jednoho kopce :-))
Den pátý:
Ráno se s námi Fero loučí a my tři zbylí mušketýři míříme už jen po asfaltu (chjo :-(( ) nasekat povinné fotky u jezera Siněvir, do Solotviny a jako poslední cíl naší cesty: vyjet na Hoverlu.
Dopředu říkám, že tyhle dva poslední dny byl omyl. Krutý omyl.
Siněvir je pěkné malé jezírko, ale vlastně tam nic jiného krom jediného pohledu na něj není a stojí za shlédnutí akorát tehdy, když člověk jede opravdu těsně okolo. Jinak je návštěva tohoto turistického centra, kde vycpanému medvědovi stará ukrajinka sundá z hlavy igelitku až když zaplatíte 5hřiven, skoro i ztráta času.
Po nudné, strašně nudné silnici přijíždíme večer k bráně parku pod Hoverlou, nejvyšší horou Zakarpatské Ukrajiny. Nikde nikdo, tak rozkládáme tábor kousek od brány. Kluci nejdřív nad mou rozplavbou v ledové řece jen kroutí hlavou, ale pot štípe v každém póru, tak nakonec překonávají sami sebe a konají očistu.
Ráno nás budí gruzaviky vezoucí na Hoverlu maďarské sběrače borůvek. Vyrážíme asi hodinu po prvním, půl hodiny po druhém.
Teda Fero, to jsi kamarád???? Jak jsi měl tu drzost přirovnat výjezd na Hoverlu k výjezdu na Boržavu?? :-))) Kdybys tady byl, to by sis něco vyslech :-)). Celá, úplně celá cesta vede lesem, takže člověk krom stromů nevidí vůbec nic. Z jedné třetiny je cesta suchá, ze dvou třetin opět jedeme v bahnitých kolejích a po kluzkých kamenech. Na jedničku, chvílemi na dvojku. Pořád v lese, v lese, v lese.
A před námi onen druhý gruzavik. Jede pomalu, v každé vracečce musí couvat, aby se vytočil, díky čemuž ho můžeme předjet. Konečně se před námi jasní. A když jišťujeme, že už jsme teda jako nahoře, tak nám naopak rudne před očima :-)). Kvůli tomuhle jsme se sem hnali 250km po asfaltu... Vidět kvůli stromům a oparu není nic, na vrchol Hoverly je to ještě 2km už pouze pěšky a to je tak vše, co tady člověk může vykoukat. Převýšení 800m nikdo z nás nepocítil.
No nic, jedeme dolů. Nahoru nám těch 10Km trvalo přesně hodinu. Dolů jedeme 40 minut. Jedu první, na dvojku, dá se docela jet, je to jeden z mála sjezdů, který je dolů příjemnější než nahoru. Na vystouplých kamenech tak netrpí tlumiče. Zhruba na začátku poslední třetiny mně zastavuje troubení shora. Buď Rudy nebo Zdenek. Zdenek. Tak i na něj došlo :-)). Odložil v blátě, prošlápl si koleno, poškrábal plasty, ulomil zrcátko a ohnul blinkr. Takže by se dalo říct, že tohle měl Zdenek prostě souzeno. Jet sem, zranit si koleno a poranit Afku :-)). Nic jiného si totiž z tohoto místa neodvážíme :-))
K Ferovi jsme dojeli kolem deváté večer úplně zmordovaní.
A druhý den nanovo. Zhruba 550km domů se žhnoucím sluncem nad hlavou a tajícím asfaltem pod koly.
Trvalo nám to 8 hodin. Večer jsem Rudymu naměřila horečku 38,7. Jasný úžeh. Takže studené zábaly, paraleny, mezitím cpát prádlo do pračky, vyprané věšet, několikrát ve vaně vymáchat krunýře.... člověk by potřeboval po takové dovolené na zotavenou aspoň týdenní dovolenou na zotavenou :-)))
Celkem jsme najeli 2205Km :-).
Fotogalerie se všemi fotkami a ve větším rozlišení je na Rudyho stránkách:
bogser.info
a
u Zdenka
Časem doplním (doufám) GPS souřadnice zajímavých míst nebo vesnic, které jsme "objevili". Kdo by chtěl/potřeboval souřadnice dříve, ať se ozve na ICQ nebo e-mail. Rádi zašleme.
P.S. krom Rudyho úžehu si Zdenek přivezl slušnou střevní chřipku. Já asi taky, protože za celou neděli jsem neviděla nic jiného než záchodovou mísu :-)) :-((. Jen Ferovi asi nic není. No jo... jsou asi na tom východním Slovensku odolnější :-))
Komentáře
Přehled komentářů
Jen malé doplnění. Solotvino není rybník ale skutečné solné jezero. A Ukrajince je třeba objet kolem šachty a přijedete na slušné a ne moc frekventované míst na druhé straně. Není tam tolik lidí. Jinak vřele doporučuji návštěvu.
Paráda
(Alena, 25. 7. 2007 15:34)Ahoj, ptala jsem se bráchy, jak bylo na cestách, odkázal mě na Tvoje stránky. A tak jsem četla a četla a četla a úplně jsem zapomněla, že mám jít domů z práce. Ty motorky mi trochu ruší tu krásnou přírodu, ale musela to být paráda. Hned bych někam jela.
Už bych zase někam jel....:-)
(zzzz, 25. 7. 2007 12:56)Tak jsem si to zase celý projel znovu - fakt dobře napsaný. Jenom to s tím stojánkem jsi mohla vynechat :-) Jinak už se dávám pomalu dohromady - koleno ještě bolí, ale už je to lepší. Afka už taky v pořádku (i tachometr) jenom ty šrámy na nádrži mi budou připomínat Hoverlu. Nebýt toho očistce při přesunu, jel bych tam za týden klidně znovu. Nějaký hřivny ještě mám :-)
Vrátili se !!!
(Honzík alias Hrabě X :-)), 24. 7. 2007 12:52)
Tož vítejte doma a díky za super reportáž(cestopis)s hromadou krásných fotek. ;-)
P.S. Mejt bych vám motorky nechtěl. :-))
Respect
(Yankee BiG, 23. 7. 2007 11:13)
mastodontí adventure východního typu - to já poznám :-)
Hlavně zdravíčko ať se dá dokupy - motorka se dá dycky opravit :-)
Moc pěkné...
(Vašek DR, 22. 7. 2007 17:29)Udělali jste si moc hezký výlet,moc pěkně napsáno a fotky super....Smekám před tvým výkonem i čtivým popisem Vaší cesty,který mě vtáhl do vašeho cestování.
Nechápu...
(Zdenda Plzeň, 21. 7. 2007 23:41)
Výjezd do takovýchto končin bych považoval za vhodný pouze v tom případě, že by mě hledali policajti a byl na mě vydanej mezinárodní zatykač.Za další by mě bylo velice líto Báwa, a to nemam žádnýho krasavce, ale starou jedenáctku.Při tom kempování v lese bych asi nespal (udržoval bych oheň a měl furt připravený zapálený klacky na vlky nebo medvěda).Fuj, při představě, že bych si tam někde v lese třeba zlomil ruku .., potom asi to vybavení "ambulance"... tohle fakt nemusim. Při občasném "odložení" na našich polňačkách si vždycky zanadávam -- a když vidim ten terén tady, toho bahna... ježí se mi chlupy. Takže: klobouk dolů před vámi všemi!!!(i když z mýho pohledu to trošku vypadá tak, že jste na nejlepší cestě k Chocholouškovi...chi-chi)
Jinak pochvala za článek i dokumentaci akce !!! -- pěkný !!
Solotvino
(Mirek, 17. 8. 2007 1:38)