ATAV jaro 2006
11. 1. 2007
Ačkoli jsme ani já ani Rudy motocykl AfricaTwin nikdy nevlastnili, jsou
nám tyto strojky sympatické, takže jsme moc neváhali, když jsme dostali
pozvání účastnit se jejich srazíku u Jičína v Českém ráji.
V pátek po práci jsme roztočili naše dvě vrtule a kolem deváté jsme dorazili na místo. Večer probíhal tak nějak jak je zvykem, posedávání nad pivem, sledování filmů z cest, všichni to známe...
Ráno po výřadu všech Afrik (bylo jich nakonec tuším 44) nám Hajnej Jíra rozdal itineráře podle trasy, kterou jsme si zvolili. K dispozici byly: pro asfaltoplaze vyjížďka po silnici, pro bahnomily off-road a pro prachožravce výlet po prašných cestách. S Rudym jsme zvolili třetí možnost, obdrželi itinerář a Hajnýho čestný slovo, že to je opravdu lehká trasa a nemám se jakožto nováček v terénu čeho bát.
Kdo nezná pojem itinerář, tomu vysvětlím, ostatní prosím odstavec přeskočte. Itinerář je arch papíru rozdělen na 3 sloupce a několik řádků. V prvním sloupci jsou dva údaje - první znamená počet kilometrů ujetých od startu a druhý údaj měří vzdálenost od předešlého bodu. Tohle funguje do prvního bloudění. Pak jste v pytli jak Baťa s dřevákama a neustále se vracíte a přeměřujete :-)). V druhém sloupci jsou velmi jednoduše vyvedné náčrty křižovatek či odboček, které ukazují odkud přijíždíte a kam máte jet. Tahle pomůcka by sloužila velice dobře, kdyby si kreslič občas nepletl obrázky :-)). Takže když dorazíte na křižovatku ve tvaru T a na papíru máte jasně vyznačenou křižovatku tvaru +, jste poněkud na rozpacích :-)). Ale možná to byl účel, abychom se do kempu nevrátili moc brzy. :-)). Poslední sloupec slouží k upřesnění situace, třeba: "kolem krmelce rovně" nebo " u hnojiště doprava". Bohužel bezradnost se vyskytuje nepoměrně častěji než ony vysvětlivky :-)
Tedy, itinerář obsahující 47 bodů na 5 stranách A4 máme v kapse, 50km po šotolinkách před sebou, pálící slunce nad hlavou a odhodlání a báječnou náladu v sobě.
Výchozí bod, vesnici cca 10Km od kempu nalézáme bez problému a s údery zvonů oznamujících 10,00hod startujeme vstříc dobrodružství... Podotýkám, že poslední bod itineráře končil slovy "sehnat oběd" :-)).
Už třetí bod míjíme a bloudíme po vesnici, pak bloudíme po rozkvetlé louce, bloudíme po cestičkách v chatařské kolonii a končíme u osamělého domku, jehož majitelka si nás fotí, protože živou bytost už několi měsíců neviděla :-)). Dnes je její šťastný den, po chvíli nám do družného hovoru skáče bublání stejně zbloudilých účastníků - 3 Afriky a 3 Transalpové. Takže se nyní už ve skupině 8 dobrodruhů, kterýžto počet nám vydrží až do konce, vydáváme zdolat další bod.
Musím smeknout před Hajným. Tak nádherné polní a lesní cesty jsem ještě nejela. Dal si kluk záležet, všechna čest. Chvíli nás vodil přes pole s temně rudou hlínou (rudý prach mám asi i v uších a za sklem otáčkoměru... :-)) ), pak zase skrz statek na lesní cesty, pak hups na asfalt a hned zase hups na louku... Užívali jsme si to všichni. Parta se sešla bezvadná a protože jsme více stáli než jeli (body v itineráři byly od sebe vzdáleny od 200 do 3000m), nasmáli jsme se až až.
První zatěžkávací zkouška přišla v lesním úseku, kdy bylo zapotřebí vyjet cestu v kopci vysypanou velmi hrubým štěrkem. Potichu prosím Zobču, aby mně nenechal ve štychu a už to hrnu nahoru hlava nehlava. Kolega s TA přede mnou volí ne zrovna šťastnou cestu a zhruba v půlce svůj stroj něžně odkládá.
Jeden z mnoha dalších bonusů v podobě neškodně se tvářící široké cesty zapadané listím nás pěkně nachytal na švestkách - pod listím jako past jedna vedle druhé čekaly hluboké vyjeté koleje.
Od startu už uplynuly 2 hodiny. Máme z trasy ujeto asi 8Km :-)). Loučíme se s obědem :-)).
A takhle to jde pořád dokola. Ujedeme pár set metrů, buď se vrátíme a hledáme jinou cestu nebo jsme omylem dobře, jazyk se nám lepí na patro a oblečení na tělo.
Průměrná rychlost se zvedla ze 4Km/h na neuvěřitelných 7Km/h. To znamenalo, že cyklisté nám sice ještě stále budou ujíždět, ale chodce už necháme za sebou :-)).
Stojíme na kraji lesa a koukáme na kostel na kopci před námi. Podle itineráře bychom měli po té uzounké stezičce šplahající se kolmo v kopci a mizící někde v lese za chvíli vyjíždět. Nejprve tento fakt neberu vážně, u kostela mě smích přechází. Ono to ale nakonec nebylo tak hrozný, jak to z dálky i z blízka vypadalo :-).
Následující etapa byla vložena nejspíš pro milovníky trialu, něco mezi kamenitou cestou k hradu a vyschlým říčním korytem. Škyt, chcíp, krátká nožka a ležím :-). Za pomoci zvedače č. 1 - Rudyho - se po pár vteřinách opět drápu po kamení vzhůru. Moje tajné přání - nikde motorku neodložit - holt zůstane nevyplněno.
Zhruba v polovině trasy jsme si přidali další bonus. Nemoha nalézti správnou odbočku do lesa, vydali jsme se jedinou možnou. Viděli jste někdy tobogán? To je takový to prudký, ouzký, zatočený. Vysypte ho hlínou, proložte kořeny a prosím... můžete vyrazit po našich stopách :-). Nahoře nás přepadla euforie, že nic horšího už nás potkat nemůže. Může :-))) Otočit se a jet to dolů :-)) Jsme totiž špatně.
Co zbývalo... nic..... počet dravé zvěře ve zdejších lesích určitě převyšuje počet hajnejch :-)). Kupodivu to dolů docela šlo a opět jsme pátrali kudy dále. Marný průzkum okolí zpestřil další bonus v podobě výjezdu slepé cestičky pro srnky. Šířka cesty od meze ke srázu byla asi metr, tož jsme vyslali nejzdatnějšího jezdce aby pokračoval výš kapradím a bodláčím, nenalezne-li lepší místo pro otočení. Vrátil se po chvíli se slovy: "Nejlepší místo pro otočení je právě zde" :-)).
Když jsme nejméně 3x skončili na stejné lesní křižovatce, přední jezdci usoudili, že ten tobogán byl nejspíš správně a abychom se nadále chytli itineráře, musíme si ho zopáknout. (v kempu jsme dostali od Hajnýho pochvalu, neb tento žleb opravdu v itíku nebyl a měli jsme jet mírnější výjezd o pár metrů dál ;-) ).
Pro mně je nejhorší, když vím co mně čeká... No ale vyjeli jsme i napodruhé, pokračovali jsme dále a kdopak uhádne, kde jsme se objevili? Ano, správně. Na oné křižovatce, kterou jsme svojí návštěvou poctili už několikrát. Svorně jsme se zasmáli tomu, jak nás Hajnej vodí jak medvědy pořád dokolečka.
Ve vesnici kostel odbíjel čtvrtou hodinu odpolední a ze značené trasy jsme měli zdoláno 40km (plus asi 50 navíc :-)) ).
Posledních pár kilometrů jsme se motali po lese jak vítr v bedně, chvíli jsme naprosto přesně věděli, na jakém bodu jsme, už na bodu dalším jsme netušili, kudy kam jet... Ale slunko teprve zapadalo, vidět ještě bylo, benzínu bylo dost a s večeří na nás v kempu snad počkají :-)).
Počkali :-)).
Hajnýho snadný výlet na 50km po šotolinkách se zvrhnul v sedmihodinový, stodesetikilometrový orientační pokus o odhalení, co všechno se skrývá v našich silách, o čem jsme neměli ani tušení :-)).
Přiznám se, že tak báječný, úžasný den jsem už dlouho nezažila.
V pátek po práci jsme roztočili naše dvě vrtule a kolem deváté jsme dorazili na místo. Večer probíhal tak nějak jak je zvykem, posedávání nad pivem, sledování filmů z cest, všichni to známe...
Ráno po výřadu všech Afrik (bylo jich nakonec tuším 44) nám Hajnej Jíra rozdal itineráře podle trasy, kterou jsme si zvolili. K dispozici byly: pro asfaltoplaze vyjížďka po silnici, pro bahnomily off-road a pro prachožravce výlet po prašných cestách. S Rudym jsme zvolili třetí možnost, obdrželi itinerář a Hajnýho čestný slovo, že to je opravdu lehká trasa a nemám se jakožto nováček v terénu čeho bát.
Kdo nezná pojem itinerář, tomu vysvětlím, ostatní prosím odstavec přeskočte. Itinerář je arch papíru rozdělen na 3 sloupce a několik řádků. V prvním sloupci jsou dva údaje - první znamená počet kilometrů ujetých od startu a druhý údaj měří vzdálenost od předešlého bodu. Tohle funguje do prvního bloudění. Pak jste v pytli jak Baťa s dřevákama a neustále se vracíte a přeměřujete :-)). V druhém sloupci jsou velmi jednoduše vyvedné náčrty křižovatek či odboček, které ukazují odkud přijíždíte a kam máte jet. Tahle pomůcka by sloužila velice dobře, kdyby si kreslič občas nepletl obrázky :-)). Takže když dorazíte na křižovatku ve tvaru T a na papíru máte jasně vyznačenou křižovatku tvaru +, jste poněkud na rozpacích :-)). Ale možná to byl účel, abychom se do kempu nevrátili moc brzy. :-)). Poslední sloupec slouží k upřesnění situace, třeba: "kolem krmelce rovně" nebo " u hnojiště doprava". Bohužel bezradnost se vyskytuje nepoměrně častěji než ony vysvětlivky :-)
Tedy, itinerář obsahující 47 bodů na 5 stranách A4 máme v kapse, 50km po šotolinkách před sebou, pálící slunce nad hlavou a odhodlání a báječnou náladu v sobě.
Výchozí bod, vesnici cca 10Km od kempu nalézáme bez problému a s údery zvonů oznamujících 10,00hod startujeme vstříc dobrodružství... Podotýkám, že poslední bod itineráře končil slovy "sehnat oběd" :-)).
Už třetí bod míjíme a bloudíme po vesnici, pak bloudíme po rozkvetlé louce, bloudíme po cestičkách v chatařské kolonii a končíme u osamělého domku, jehož majitelka si nás fotí, protože živou bytost už několi měsíců neviděla :-)). Dnes je její šťastný den, po chvíli nám do družného hovoru skáče bublání stejně zbloudilých účastníků - 3 Afriky a 3 Transalpové. Takže se nyní už ve skupině 8 dobrodruhů, kterýžto počet nám vydrží až do konce, vydáváme zdolat další bod.
Musím smeknout před Hajným. Tak nádherné polní a lesní cesty jsem ještě nejela. Dal si kluk záležet, všechna čest. Chvíli nás vodil přes pole s temně rudou hlínou (rudý prach mám asi i v uších a za sklem otáčkoměru... :-)) ), pak zase skrz statek na lesní cesty, pak hups na asfalt a hned zase hups na louku... Užívali jsme si to všichni. Parta se sešla bezvadná a protože jsme více stáli než jeli (body v itineráři byly od sebe vzdáleny od 200 do 3000m), nasmáli jsme se až až.
První zatěžkávací zkouška přišla v lesním úseku, kdy bylo zapotřebí vyjet cestu v kopci vysypanou velmi hrubým štěrkem. Potichu prosím Zobču, aby mně nenechal ve štychu a už to hrnu nahoru hlava nehlava. Kolega s TA přede mnou volí ne zrovna šťastnou cestu a zhruba v půlce svůj stroj něžně odkládá.
Malá navigační chybička nám připravila první bonus: neposečenou louku v
zimě jistě považovanou za místní černou sjezdovku. Bojující členové
naší výpravy dali hlavy dohromady nad itinerářem, ti "odevzdanější" se
psychicky připravovali na sáňkovanou. A dobře udělali. Rudy zavelel a
už to svištěl dolů. Za ním první, druhý, třetí a my nahoře jsme jen
pozorovali, jak se někomu více a někomu méně dobře daří brzdící a smykující zadní
kolo kočírovat. Řeknu vám, že jsem zažívala velmi zvláštní pocit.
Motorka se dolů sunula o své vůli sama. Tak
nějak se asi jezdí na skibobu :-)). Brzdit nemělo smysl, přesto jsem se
o to asi 2x pokusila, když se mi zdálo, že se nepříjemně rychle
přibližuje zadní světlo motorky přede mnou. Úspěšnější bych asi byla u
pokusu donutit našeho kocoura sníst konzervu rybího Whiskasu:-)). Díky
bohu zákon gravitace na kolegu přede mnou působil naprosto stejně jako
na mně, takže ač se snažil brzdit sebevíc, klouzal se po stráni ať
chtěl nebo ne a tím bezpečný rozestup mezi námi neustále udržoval:-)). Nakonec do trávy ulehly pouze dva stroje, což bylo
přijato velmi nadšeně :-)). Jsme dole a žijeme. Naše představa o
pohodlné vyjížďce velmi lehkým terénem dostala první trhlinu :-)). Jen jsme se otřepali, vůdce naší smečky zavelel zopakovat kamenitý
výjezd a u krmelce odbočit. Mimochodem, všechny ty nejobtížnější
výjezdy a sjezdy jsme dávali pro jistotu rovnou dvakrát... :-))
Dostáváme se na jinou louku, kde elegantním smykem uléhá Rudy a laškovně i když trochu neplánovaně metá kotrmelce v pampeliškách :-)).
Jeden z mnoha dalších bonusů v podobě neškodně se tvářící široké cesty zapadané listím nás pěkně nachytal na švestkách - pod listím jako past jedna vedle druhé čekaly hluboké vyjeté koleje.
Od startu už uplynuly 2 hodiny. Máme z trasy ujeto asi 8Km :-)). Loučíme se s obědem :-)).
A takhle to jde pořád dokola. Ujedeme pár set metrů, buď se vrátíme a hledáme jinou cestu nebo jsme omylem dobře, jazyk se nám lepí na patro a oblečení na tělo.
Průměrná rychlost se zvedla ze 4Km/h na neuvěřitelných 7Km/h. To znamenalo, že cyklisté nám sice ještě stále budou ujíždět, ale chodce už necháme za sebou :-)).
Stojíme na kraji lesa a koukáme na kostel na kopci před námi. Podle itineráře bychom měli po té uzounké stezičce šplahající se kolmo v kopci a mizící někde v lese za chvíli vyjíždět. Nejprve tento fakt neberu vážně, u kostela mě smích přechází. Ono to ale nakonec nebylo tak hrozný, jak to z dálky i z blízka vypadalo :-).
Následující etapa byla vložena nejspíš pro milovníky trialu, něco mezi kamenitou cestou k hradu a vyschlým říčním korytem. Škyt, chcíp, krátká nožka a ležím :-). Za pomoci zvedače č. 1 - Rudyho - se po pár vteřinách opět drápu po kamení vzhůru. Moje tajné přání - nikde motorku neodložit - holt zůstane nevyplněno.
Zhruba v polovině trasy jsme si přidali další bonus. Nemoha nalézti správnou odbočku do lesa, vydali jsme se jedinou možnou. Viděli jste někdy tobogán? To je takový to prudký, ouzký, zatočený. Vysypte ho hlínou, proložte kořeny a prosím... můžete vyrazit po našich stopách :-). Nahoře nás přepadla euforie, že nic horšího už nás potkat nemůže. Může :-))) Otočit se a jet to dolů :-)) Jsme totiž špatně.
Co zbývalo... nic..... počet dravé zvěře ve zdejších lesích určitě převyšuje počet hajnejch :-)). Kupodivu to dolů docela šlo a opět jsme pátrali kudy dále. Marný průzkum okolí zpestřil další bonus v podobě výjezdu slepé cestičky pro srnky. Šířka cesty od meze ke srázu byla asi metr, tož jsme vyslali nejzdatnějšího jezdce aby pokračoval výš kapradím a bodláčím, nenalezne-li lepší místo pro otočení. Vrátil se po chvíli se slovy: "Nejlepší místo pro otočení je právě zde" :-)).
Když jsme nejméně 3x skončili na stejné lesní křižovatce, přední jezdci usoudili, že ten tobogán byl nejspíš správně a abychom se nadále chytli itineráře, musíme si ho zopáknout. (v kempu jsme dostali od Hajnýho pochvalu, neb tento žleb opravdu v itíku nebyl a měli jsme jet mírnější výjezd o pár metrů dál ;-) ).
Pro mně je nejhorší, když vím co mně čeká... No ale vyjeli jsme i napodruhé, pokračovali jsme dále a kdopak uhádne, kde jsme se objevili? Ano, správně. Na oné křižovatce, kterou jsme svojí návštěvou poctili už několikrát. Svorně jsme se zasmáli tomu, jak nás Hajnej vodí jak medvědy pořád dokolečka.
Ve vesnici kostel odbíjel čtvrtou hodinu odpolední a ze značené trasy jsme měli zdoláno 40km (plus asi 50 navíc :-)) ).
Posledních pár kilometrů jsme se motali po lese jak vítr v bedně, chvíli jsme naprosto přesně věděli, na jakém bodu jsme, už na bodu dalším jsme netušili, kudy kam jet... Ale slunko teprve zapadalo, vidět ještě bylo, benzínu bylo dost a s večeří na nás v kempu snad počkají :-)).
Počkali :-)).
Hajnýho snadný výlet na 50km po šotolinkách se zvrhnul v sedmihodinový, stodesetikilometrový orientační pokus o odhalení, co všechno se skrývá v našich silách, o čem jsme neměli ani tušení :-)).
Přiznám se, že tak báječný, úžasný den jsem už dlouho nezažila.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář