Klasika, Zobča a Grayce

V pátek usedáme do sedel svých vrtulí a pobízíme koníky do cvalu. Vždyť už se tak těšíme! Na všechny staré známé, se kterými se vidíme právě jen jednou za rok na této báječné akcičce!
Po pěti kilometrech vjíždíme do deště a nasazujeme nepromoky. Po patnácti kilometrech zastavujeme v čekárně autobusové zastávky, z rukavic nám teče jak z kohoutku a vidět je na 10 metrů. Blesky, hromy, boží dopuštění. Leč... za půl hodiny smutného koukání na oblohu se mraky začínají trhat, déšť ustává a my dáváme přírodě ještě jednu šanci ukázat, jak nás má ráda: jedeme dál.
Zima jak v ruském filmu, ale jsme v cíli. No... v cíli. GPS ukazuje, že se právě teď nacházíme na cílových souřadnicích. Ovšem jako chata Horalka tohle JZD moc nevypadá. Stojíme nad Sněžném v polích u rozpadajícího se statku a řehtáme se jak koně :-)). Dole na silnici slyšíme burácení největších jednoválců na světě, míříme za nimi a šťastně zastavujeme u kasír-stolku, kde už nás vítají známé tváře: Věrka, Honzík, Gek.... a spousta dalších. Já jsem tak ráda, že jsme zase tady!
Dlouho už světlo nebude, tak spěcháme postavit stan a teprve poté se vracíme dát pivo, grilovanou kuřecí packu a řeč :-). Potkávání a zdravení známých tváří nebere konce, takže do spacáku se vrtám kolem půlnoci.
Ráno je chladno, skoro až zima, ocelově šedá obloha vyhrožuje každou chvíli spadlou kapkou.... Ale co, už jsme tady a náladu nám jen tak něco nezkazí.
Chvíli postáváme u motorky Radovana Jirků a posloucháme co kde opravoval. Tenhle stroj projede asi všechno, ale vzhledově vypadá strašně :-)

V půl jedenácté začíná přednáška zdravotní sestřičky sloužící u rychlé záchranné služby o první pomoci. Co dělat, jak dělat, v jakém pořadí to dělat, co raději nedělat a co už se dělat nemusí. Třeba umělé dýchání. Stačí, když oživujete masáží hrudníku. I to si někteří zkusili. Půlhodinová přednáška se protáhla na hodinovou a dozvěděli jsme se opravdu hodně zajímavých věcí. Vorel jakožto figurant kouzelně koulel očima, když mu blonďatá sestřička v tříslech hledala puls :-)).

V půl jedné se Vorel souká do nepromoku a troubí k odjezdu: začíná vyjížďka.

Překračujeme hranice s Polskem (celníci pouštějí celou kolonu bez kontroly dokladů) a příjemným výletním tempem projíždíme těsně po hraniční čáře (hranici tvoří říčka, kterou jsme měli po pravé ruce) uprostřed kopců.

Zastavujeme u hospody a dostáváme instrukce, že nás čeká asi 8km hodně špatné lesní asfaltky, tak abychom si udržovali rozestupy. Vyrážíme v první půlce.
Vidím Rudyho, jak háže nečekanou myšku kolem hnědého listu povalujícího se na silnici. Míjím ten list zprava a zjišťuji, že nešlo o list, ale o obrovskou žábu. Jsem ráda, že jsem ji nepřejela. Později se dozvídám, že ji nepřejelo 120 motorek. Honzík jako poslední stodvacátýprvní ji rozjel na placku. Chudák žába :-))) :-(( .
Po kilometru dojíždíme jezdce před námi, asfaltka je opravdu hodně rozbitá, jedu ve stupačkách a líbí se mi to. Předpokládám, že Alča na GSX-R 600 z této "kulturní vložky" takovou radost nemá :-)). Přijíždíme na nádraží, čekáme na posledního jezdce, mezitím začíná krápat, víc, ještě víc, až je z toho slušný slejvák, takže nečekáme už na nic a vyrážíme k nebližší pumpě schovat se pod slunečníky (momentálně deštníky :-) ).

Tam se zase celá grupa dává dohromady a již za slunečního svitu vyrážíme k hranicím. Zde probíhá zběžná a rychlá kontrola OP, kocháme se výhledy na Orlické hory a sjíždíme do vesnice zahalené do rychle postupující bílé mlhy (připomělo mi to horor Mlha.. :-)) ). Celý had přede mnou se do ní noří, chci zastavit a schovat se do čekárny, ale bojím se, že by jezdci za mnou nemuseli včas zareagovat na můj rychlý manévr, takže.... jen zatnu zuby a čekám, kdy to přijde. Přichází to rychle. Jak facka. Jako by mi do přilby někdo chrstnul kýbl vody. V momentě jsem durch a nevidím lautr nic... Až po několika dlouhých vteřinách konečně můžu bezpečně zastavit a vrátit se zpátky, kde se pod úzkou římsičkou starého baráku krčí Honzík a další dva promočení nešťastníci.
Na cestě do kempu se k nám přidávají dva poláci, ale nestíhají Honzíkovu vražednému tempu :-)) a někde po cestě uhýbají na zkratku (přijeli půl hodiny po nás :-)) ).
Dojíždíme právě včas, abychom se stihli schovat pod střechu. Opět se spouští průtž, tentokráte provázená krupkami.
Hážu do sebe grog, ale ani ten mně nedokáže zbavit drkotání zubů a třasu celého těla (jediné suché místo byly boty: silikonový sprej fakt funguje, vřele doporučuju!!). Zebra mi sice galantně nabízí svoji bundu (aby se prej na mně nemusel koukat jak se klepu :-)) ), ale odmítám. Jako tvrdá offrouďačka přece něco vydržím :-)).
Když konečně bouřka doznívá, spěchám do stanu pro suché oblečení. V ten moment přijíždí i durch mokrý Rudýsek, který se od kolony odpojil a krupky ho stihly 3 minuty od kempu :-))

Po usušení všech účastníků přicházejí na řadu soutěže. Nejdříve jízda pomalosti (mně se daří mizerně, Rudymu vychází jen jeden pokus ze tří), zato někteří borci fakt dokáží se svým strojem téměř zázraky. Účastníků je přehršel, tak je na co se koukat.

Poté se přesouváme na enduro hřiště na louce nad kempem. Vorel názorně ukazuje jak má průjezd vypadat :-))

Zde už je účast slabší. Podívat se přišli všichni, ale přestože se jedná opravdu o enduro-školku, na trať se vydává pouhých 8 motorek (z toho dvě GS - Rudy a já). Jurgen v "krosových sandálech" :-)) válí, Vašek s půjčeným BIGem na špuntech rovněž, Rudy se nenechává zahanbit. Přišly i dva pády, z nichž jeden vypadal hrůzostrašně, ale nic vážného se naštěstí nepřihodilo.

Pak se přesouváme zpět na betonový plácek, kde se soutěží v jízdě na zmateném kole (BIG sraz bez tohodle "otočeného" kola by už ani nebyl BIGsraz :-)) ).

Pak ještě proběhne soutěž v držení kýblu s cihlou a twister. Zatímco kýbl je soutěž sice namáhavá, zato tichá a klidná, twister polechtal bránice všech diváků :-)). 10x otočka kolem kolíku a běh do branky, kdo by byl řekl, že to je tak obtížné :-)). Pro některé bylo :-))).
Večer probíhá vyhlášení soutěží. V enduro hřišti první místo zaslouženě získal Jurgen, jako druhý se umístil Rudy a za třetího již odjetého Vaška převzal cenu Gek. Já jsem jako jediná žena ve startovním poli obdržela ceny za enduro i jízdu pomalosti. Kšiltovku, rukavice, čistič na motor a pohár s jakousi plastikou :-)) pro "Mistryni světa ve skoku přes koně" :-))

Rudy obdržel čistič a mazadlo na řetěz (užívej ho ve zdraví, Geku :-)) ).
Wyky si rovněž šel pro nějakou cenu, evidentně textilní, a odkudsi z davu se ozvalo: "Ať je to cokoli, bude Ti to malý" :-)).

Při závěrečné tombole už jsem sotva držela oči otevřené, takže hned po vyhlášení volné zábavy jsem se odebrala na kutě.
Ráno už jen sbalit, rozloučit se se všemi slovy "tak zase za rok" a tradá domů.
Shodli jsme se s Rudym, že tohle byla jedna z nejpovedenějších, ne-li úplně nejpovedenější akce za tuto sezonu :-)

Vorle a spol.: DÍKY!