Jak jsem nedojela na Drapak Rallye
V osm večer jsme v Moravanech jako na 160-ti koních a po krátkém přivítání začíná koncert pro jeden boční stojan, tři montpáky a čtyři ruce. Kdo někdy zkoušel odšlápnout bezdušovku z ráfku, ví svoje. Kdo nezkoušel, ať zkusí. 120Kg živé váhy skákající po gumě nebylo k ničemu, pneu tvrdošíjně odolávala několik dlouhých minut i 250Kg mrtvé váhy působící přes boční stojan. Nakonec neodolala a podvolila se. Vytrhnout ventilek a sundat gumu z ráfku už byla otázka dvou minut. Přišel na řadu opačný postup. Nacpat 140-ku dušovku na 150-kový bezdušový ráfek. Trochu oříšek. Leč dobrá věc se podařila, duše i pneu po chvíli úmorné práce byly na svém místě a jak se ukázalo po nafouknutí, obavy ze štípnutí duše byly zbytečné. Ufff..... přezuto tedy mám, můžeme jít do hajan, abychom se na ten náročný zítřejší den dobře vyspali. Řeknu vám, že v té chvíli jsem vůbec netušila, jaký význam slovo „náročný“ bude zítra mít.
Brzy ráno sedáme do sedel a za naprostého mlíka vyjíždíme na 80Km dlouhý přejezd Pardubice – Trutnov. Není vidět na krok, plexi na přilbě se rosí zvenku i zevnitř, auta, křižovatky, zatáčky, všechno se z mlhy vynořuje až těsně před předním kolem. Jedeme 60Km/h a prožíváme horor na kolečkách. Navíc se mi zdá, že se mi motorka divně třepe. Přičítám to odvyku na nesjeté špunty a E09 jako takové. Po ujetí 18Km se třepot mění v lehce identifikovatelné házení zadního kola a to už se nedá přičítat ničemu jinému, než velkému problému. Rudy jede přede mnou, drží rychlost 120Km/h, takže ho se srdcem v krku předjíždím a zastavuji na krajnici. Obcházím moto a vidím něco, co se mi za 100 000Km na motorce ještě nestalo. Naštěstí. Pneu se na pravé straně protrhla a duše se vyboulila ven, přičemž při každém otočení kola dřela o kardan. Chvíli nejsem schopná slova a jen děkuji dědečkovi, který jakožto veliký milovník BMW na mně shora dává pozor a lítá kolem mě jako anděl strážný. Pomaloučku, pomaleji než krokem jedeme ke sjezdu z výpadovky. Přesně 80m. Rána jak z děla a duše je na cucky. 80m mně dělilo od havárky na 2-proudé výpadovce. 80m..... dvě vteřiny. Díky, dědečku.
Maličký pneuservis pár metrů od nás otevírá za patnáct minut, tak tlačíme motorku k němu, vydýcháváme prožité drama a přemýšlíme, co teď. Jsou dvě možnosti – sehnat novou pneu, nebo se vrátit ke kamarádovi pro moji starou Karoo. Ochotný majitel auto-pneuservisu nás nechává zaparkovat moji chromou motorku za plotem, schovává nám kufr do kanceláře, sundané kolo do servisu a volá do Barumu. Bohužel marně, chtít po pneuservisu v Čechách, aby měl pneu na moto na skladě, navíc rovnou E09 Dakar, to je přání z říše snů. Když se daří, tak se daří.
Je osm hodin. Právě začíná prezentace enduráků v Trutnově.
A my začínáme svůj lov na pneu. Motáme se po Pardubicích jak vítr v bedně a když konečně nalézáme HP moto, koukáme na prázdný krám a ceduli „Plocha k pronájmu“. Prima. Když se daří.... Honda Pardubice – další pokus, jak zjistit, kde bychom mohli sehnat pneu. Další marný pokus. V sobotu zavřeno. Vzdáváme to. Ještě sice zastavujeme na benzince a v zapůjčených zlatých stránkách listujeme a voláme na různé pneuservisy, motoservisy a motoobchody, ale výsledek tušíme dopředu. Nic. Nic, nic, nic. Když se daří... Jedeme pro karoo. To karoo, které jsem na motorce měla ještě před pár hodinami a které jsem nechala sundat jen proto, aby se mi dnes lépe jelo. Jojo... osud si někdy rád zašpásuje...
Na internetu u kamaráda zjišťuji, kde nám budou ochotni a schopni přezout kolo na motorku, kamarád mi pro jistotu mapu tiskne, beru pneu a karé na další štaci. Pneu držím mezi mnou a Rudym, já sama se držím jen prsty za Rudyho ramena a doufám, že on si tento fakt uvědomuje a nebude nikde zkoušet wheelee... :-)) V Pardubicích koukáme na vytištěnou mapu a nevím, jestli se mám smát, nebo brečet – mapa je slepá. Barevně je vyvedená dokonale, jen názvy ulic chybí. :-)) :-)). A nejen to. Chybí i název servisu. Nemáme nic, čeho bychom se mohli chytit :-). Jen slepou mapu s červenou tečkou uprostřed. :-) Když se daří..... Pár dlouhých minut zkoušíme trefit pneuservis podle této slepé mapy, ale jak jistě chápete, bezvýsledně. Telefonát nakonec vše vyřešil, víme ulici i název firmy. Kupodivu nejsme daleko. Pneu necháváme v servisu a upalujeme zpátky pro kolo. To už se mi veze hůř, ale jde to. Výměna gum je otázkou chviličky a jedné stovky káčé. Zase zpátky, nasadit kolo a poděkovat za ochotu pánovi z pneuservisu, který by nám jistě pomohl ještě víc, kdyby to bylo v jeho silách.
Je jedenáct hodin. Do Trutnova je to minimálně hodina, spíš hodina a půl, protože jsme oba hladoví jak vlci. Mám obuté sjeté špunty. Enduro-soutěž je v plném proudu. Nemá to cenu. Jsem smutná, zklamaná, nešťastná a nadávám na osud. Nebo bych spíš měla nadávat sobě za to, že jsem nechala přezouvání až na poslední chvíli? Vždyť je to jedno. Teď už jo.
GPS máme sebou, tož po cestě domů odlovíme nějaké „kešky“. Terén jsme si nakonec přece jen užili. Brali jsme to za čtyřmi poklady přes lesy, louky a pole, cestou necestou. Střídáme šotolinky a uvláčená pole, na asfalt vyjedeme jen když ho přejíždíme napříč.
Někdy jde všechno jako po másle, někdy je všechno „podělaným“ navrch. Tenhle den patřil k těm horším. Ale.... praskla mi zadní guma aniž by způsobila jakýkoli přechodný či trvalý následek na mně či na motorce. Když to vezmu kolem a kolem... měla jsem nakonec hodně šťastnej den.