Masty
Vyprávění
jednoho GSa o nedělním ježdění v lomu (poznámek kurzívou si nevšímejte, ty
tam vpašovala děsně ukecaná AfricaTwin :-) ).
Pochrupuju si v garáži, přemítám o nesmrtelnosti součástek v mém
bříšku a je mi fajně. Když v tom – klika cvakla, dvéře letí, pod plachetkou
osoba.... :-). Zatímco se kolem mně panička motá, strkám jí do ramene řídítkem:
Kam jedeme? Týýýýjo…. Do lomu. Do opravdickýho lomu s kamenama a štěrkem a
pískem a brodem a … a…. a to jako myslí vážně???? Já? Do lomu? No to teda nikam
nejedu, nehodlám si nechat zase pochroumat fazonu… Ale když se dozvídám, že tam
se mou budou jezdit kamarádi BIGové.... Tak teda jo.
Přestože bych do Dobrušky trefil i se zhasnutým světlem ve dvě
ráno, panička neee. Panička prosím bloudí. Naštěstí je Vorel gentleman a ani
moc nenadává, když na místo scuku přijíždíme se čtvrthodinovým zpožděním.
Lom na mně zapůsobil hodně příjemně. Zastavili jsme hned u
vodopádu, všude kolem se tyčily kolmé stěny a vůbec… připadal jsem si jak v
Pokladu na Stříbrném jezeře.
Ideální pro pár fotek do Touratech katalogu :-) , ale musim uznat že to je opravdu moc hezkej koutek. Takovýchhle vodopádů jsem zatím moc neviděla. Moře bláta, brody po světla a krkolomný výjezdy, to jo, ale do takhle pěknejch míst mě často nezavedou. V tomhle jsme si se Zobčou rozuměli a od airboxů zanadávali na osud.
Páníčci si za balvan odložili vše nepotřebné (časem se zde
odkládaly i věci potřebné, leč již nedržící :- ) a vydali jsme se na zahřívací
a seznamovací kolo. Mírný výjezd na plošinu, hned sešup prudce dolů a bez
varování hups do brodu. Brrrrr…..Vždyť je to studený!!! A hluboký!!! Od válců
se mi vyvalil oblak páry a než jsem se stačil vzpamatovat z té nenadálé
koupele, už jsem musel zabrat, abych paničku převezl přes hromadu štěrku na
výjezdu z brodu. Panička z toho byla vyplašená, protože jsme trošku
poskakovali, jak jsme se hrabali skrz ten štěrk do svahu, ale jsem snad nějaká
bačkora??? NEJSEM.
Skopčák a bojí se studený vody…:-) Ale
byla to pěkná podívaná. Připomnělo mi to hrocha, kterej vyletěl z vody a na
břehu mu ustřelily sandálky :-) Ale popral ses s tím statečně :-)
Bačkory bude spíš potřebovat panička, páč má v botách plno vody.
Hned za brodem zase po šotolině dolů, obkroužit veeeelikou planinu, vyjet na
asfalt a po pár metrech sjet zase na šotolinku, trošku roleta....
Roleta?Kde
si ji tam viděl?…. jo tááák… Ty myslíš ty dva-tři hrby za sebou… ale uznávám.
To Tvý tele –tele má možná jisté přednosti, ovšem hlavně na asfaltu. A ani tak
bych neměnila za svý obstarožní showy ;-). Mít Tvoje pružení, tak ten epesní
highsider, kterým jsem odpověděla na pánečkovo machrování driftíkem před Tebou,
sotva ustojíme.
...trošku štěrku ve kterým mi kolečka krásně plavou, zase asfalt
a výjezd z lomu do lesa. Kousek obyčejné lesní cesty, přes mostek a pak úsek s
poměrně hlubokým štěrkem zapadaným listím. Pro další okruhy jsme volili okliku
přes malý brůdek :-). Zase lesní cesta, která se mi moc nelíbila, protože v ní bylo
několik příčných kořenů a to mi na klouby nedělá dobře…. Potom louka. Dvě
vyjeté stopy přes vysokou trávu. Klouzalo mi to. Bál jsem se. Ale asi míň, než
panička.
Bál ses, bylo to vidět, všichni vzadu trénovali díky Tobě jízdu pomalosti :-). Ale vzhledem k Tvé okopané lakýrce na předním kole... jel jsi, co to šlo.
Zapichoval jsem zbytky špuntů na přední gumě do bláta jak o
život a šťastně jsme louku přejeli. No a pak jsme sebou plácli poprvý. Hned za
loukou se točilo ostře doleva kolem stromu a přes navozenou stavební suť
(cihly, kameny, plechy, hlína, dráty….) všelijak muldovatou a kolejnatou jsem
se musel prokousat k potůčku. Měl bych na to, kdyby se té suti panička nelekla
a nechtěla zastavit, aby si to obhlídla. Nedošlápla a už jsem ležel…
Z toho si nic nedělej, ten můj se mnou mlátí úplně stejně
a to má delší nohy a prej i „sílu“ Já bych Ti mohla vyprávět. Tuhle mně chtěl
jenom otočit a leželi jsme v ten moment :-).
Hned
přispěchal někdo na pomoc, pánové od BIGů jsou vpravdě galantní. Kamarádi
BIGové před námi mi zatím ujeli a čekali o kus dál v lese. Podruhý už jsem se
do cihel svalit nechtěl, takže jsem přepnul na autopilota a zbývající metry do
potůčku proskákal sám…. Za potokem jsem řízení zase předal paničce, hlavně ať
už jedeme alespoň rychlostí chůze, protože jinak budu kamarádům akorát pro
smích… Naštěstí za to panička vzala a cestu po lese jsme vylítli jak kdyby nám
za blatníkem hořelo. Nahoře ale koušu deskama do kotoučů jak na rallye,
protože hned za horizontem číhají další koleje a bahno. Panička má ale za ušima,
směruje mně do lesa. Tak tak že neškrtnu válcem o pařez schovaný v trávě. Levým
zrcátkem míjím statnej dub jen o kousek, ještě několik kliček kolem stromů,
překousat předním kolem pár větví a už jsme zase na cestě.
Tak vidíš,
na co si ztěžuješ? Panička Tě šetří kde může a Ty budeš ještě ústnatý….. Hned
bych s Tebou měnila.To já do toho bláta musela! A když už toho bylo moc i na
mně, tak jsem si v té nejhlubší koleji postavila hlavu a dál nejedu. Až si
odpočnu. Přičemž jsem od Tebe dostala 2 kola a páneček fialověl vzteky :-).
Kamarádi jsou opět v trapu. Řehtám a upaluju vpřed, nakopávají
mně tři nečekané kořeny těsně za sebou. Na tohle fakt nejsem stavěnej, dámo!!
Tak a to máš za to, slečinko, přejela jsi odbočku.. na rozdíl od Tebe jasně
vidím stopy po driftech vedoucí doleva…. Na lesní pěšině by mně zkušenější
začátečník na pár cuknutí otočil, jenže panička potřebuje k otočení hektar.
Nemáš bejt tak tlustej, bramboro :-)
Teď už není
kam zabloudit. Zbývá projet ještě kousek lesa podél paseky, sjet úvoz dolů,
přejet mostek a jsme zase v lomu. Vorel se ujišťuje, že všichni víme kudy se bude jezdit a už BIG
dostává ostruhy, které já asi nikdy nedostanu a vyráží vpřed. Za ním ostatní a
mezi posledními nasávám airboxu prach i já. Opět si máchám břicho v brodu,
opět se hrabu ve štěrku, zase se mi šmejkají botičky na louce…. A zase padáme.
Nahoře v lese v kolejích.. .panička nestihla včas uhnout do lesa a jak jsem
předpokládal, situaci zvládá po svém – posílá mně k zemi. Chce mně zvednout,
ale schválně se dělám ještě těžší než jsem. Nemá se mnou pořád třískat, nejsem
žádnej vozembouch! Ale to už na mně zezadu volá BIGoušek Vaška, že mně jeho pán
jde postavit na kola. To jo, od Vaška se nechám. Vašek je machr. Ten kdyby mně
sedlal… jééje, já bych dokázal věcí!! :-)
Dokázal bys kulový. Protože Vašek má všech pět pohromadě!
Na co by mu byl další autobus, už tak si jich v práci užije ažaž :-). Jsi
slyšel, že by rád LC8, to je jiný kafe, milej zlatej.... :-).
No a takhle to jde pořád dokola, chvíli kroužíme, chvíli stojíme na parkplacu a tlacháme. S kým tlachá panička, je mi jedno. Já kecám s Vorlovým BIGem a zjišťuju, že to je fajn stroj a jestli se sejdeme na Dvorcích, bude mi držet místo vedle sebe :-).
Ani jsme nestihli probrat kvalitu olejů a už zase někam jedem?
Na prodloužený okruh? Všichni společně? Tak jo. Jedeme obráceně už známou trasu
a pak přes několikery lesy a louky do neznáma. Safra – my jim stačíme. Jedeme
jako předposlední, abychom zbytečně nezdržovali, ale zadní světlo BIGa před
sebou mám pořád nadohled! Já jsem dobrej! Sem tam mi ujede zadní kolo, sem tam
musíme na poslední chvíli skočit do lesa a vyhnout se kolejím, ale zvládáme.
...se musím přiznat, že jsem kulila dálkový, jak Ti to
šlo. Kluci vepředu nasadili docela tempíčko, vybírali cestu necestu a já jsem
pořád čekala, kdy ulehneš k odpočinku. A ono nic. Pořád jsi se valil vpřed,
takovej hrošík mezi gazelama :-).
Zbývá překousat
poslední kaluž a jsme na asfaltu. Říkám té náně v mým sedle: vezmi to do tý
louže vpravo, není hluboká, odšlapeš to, nebude problém. Ale copak ona si dá
říct?? Hrne si to na prostředek jako všichni před ní. Tuším, co přijde. Já
nechcííííí…. Ale co mám dělat, když mi přední kolečko rychlostí blesku
ustřeluje do strany… kácím se na levý bok a jímá mně hrůza – padám víc a víc a
válec se pořád nechce o nic zapřít. Jak by taky mohl, když pod ním je ta
hromská kaluž... Dopadám tedy plnou vahou do meze na levý držák plexi :-(.
Cítím nepříjemné rupnutí a je mi jasné, že z tohoto bahna bez šrámu nevyjedu.
Pánečci kamarádů jedoucí za mnou mně zvedají z bláta a otírají ten největší
marast ze zrcátka a válce. BIGové na mně zezadu volají, jestli jsem v pořádku,
jestli mi nic není a vtipkují prej jestli je tahle bahenní koupel dobrá na lak.
Bolí mně plexi, copak to nevidíte? Nevidí... ani panička ne. Naštěstí hned po
rozjezdu už je jí jasné, že zase něco provedla. Na asfaltu mně zastavuje a
ohledává rozsah škod... Smutně pomrkávám na zdravé kamarády přede mnou. Dál už
s nimi přes les nepojedu.
Nic si z
toho nedělej Zobčo, víš už kolik součástek ten můj tatar ze mě olámal? Bych ho
za to nejraději....:-).. Jsi na tom ještě pořád hodně dobře. Nebylo to nic než
prostej pech;-)
Vrací se pro nás Vorel a jeho BIGoušek nás vede oklikou po
silnici do lomu. Tam je mi sundáno plexi a věrným přítelem každého enduráka –
americkou páskou – je přilepené k sedlu. Připadám si jako nahej! Takhle mám jet
mezi lidi? Nachladím se, ofouknou mi budíky :-(.
No ale mohlo
to dopadnout hůř. Nakonec musím uznat, že jsem se projel moc pěkně, poznal jsem
zase další kamarády z řad BIGů a jestli se bude zase někdy něco podobného
páchat, rád mezi ně přijedu.
Doufám, že
zase budu u toho, páč jsem se docela dobře bavila ;-)
:-)
(Čmoud, 6. 3. 2008 0:16)