Boxer Morava rallye 2006
11. 1. 2007
Když dal Aleš úzké boGSerské veřejnosti na vědomí, že hodlá spáchat
vytrvalostní soutěž v pískovně, nejedno srdce zaplesalo. Trať postavená
jedním z nás, šitá na míru našim cvalíkům a umu, to bude něco!
Až pozdě jsem si uvědomila, že Aleš sice vlastní motocykl BMW, leč s poznámkou v technickém průkazu: „Fahren nur auf dem Strasse“!!. Pro bláznění v terénu používá lehkonohou horskou kozu, vypadající vedle GSa asi jako ještěrka vedle jezevce. A tomuto šílenci jsme se dobrovolně a s úsměvem na rtech vydali na milost. :-))
Protože Aleš stanovil čas pro prezentaci 9,00 a německá akurátnost je každému jezdci na vrtuli vlastní, dorazila většina účastníků naprosto přesně v půl desáté. :-))
Seznamovací projížďku po trati jsme z bezpečnostních důvodů změnili na seznamovací procházku a kdo zná Cyrila, je mu jasné, že zvítězil ještě dřív, než se postavil na start, bo těch 2 000 metrů fakt ušel. :-))
Hned úvodní část trati jsme za pomocí provazových žebříků šťastně slanili , načež se začaly ozývat první pochybnosti o Alešově zdravém rozumu. :-))
Malý výskok, ostré esíčko, zatáčka v písku, hadovitý průjezd mezi haldami, zatáčka kolem hromady štěrku, rovinka, úžlabina….a TO. Když Rudy přivírá jedno oko, vím, že zkoumaný úsek není lehký. Koukám, má obě zavřený a bledne. Před námi se tyčí stěna vysoká jak pětipatrový dům. Aleš nedbá našich sinalých obličejů, drápe se do svahu a vysvětluje, že tudy pojedeme nahoru, otočka, hned vedle po skluzavce dolů, otočka a třetím výjezdem nahoru. Po čtyřech se škrábeme vzhůru, nikdo nešprýmuje, nikdo nemluví. Nahoře chvíli postáváme nad propastí a kdyby se každému nad hlavou dělaly komixové bubliny, mohli by si náhodní kolemjdoucí přečíst asi tohle:
Hrošík na Aleše: „Proboha co jsme Ti udělali?!“
Tonda na Michala: „Je to pěkná idylka, ale nemám křidýlka….“
Rudy na mně: „Počítám s tím, že to složíš, ale opovaž se něco ulomit!“
Michal na Hrošíka: „Já bych jel, ale kvůli práci nemůžu, fakt nemůžu…“
Já na Rudu: „Vidíš, kdyby sis mně vzal, mohl jsi aspoň dědit“!
Pouze nad Cyrilem by žádná bublina nevisela. Stál nad srázem, zíral do hlubin, neschopen myšlenky :-)).
Několik set dalších metrů jsme tento zážitek rozcházeli, až jsme těsně před cílovou čárou zastavili u stolové hory, na jejíž vrchol nás Aleš „opravdu nenutil vyjíždět“. Připravil ji pouze jako chuťovku pro fajnšmekry. Tady mně už po několikáté opět napadla otázka, zda Aleš někdy viděl GSo v životní velikosti :-)).
Přes to všechno se nás 7 statečných vydalo zdolávat nástrahy vytyčené trati. Pyšním se tím, že moje moto bylo na zemi jako první. V písku. Klasika. Neboli Klasika v písku. Po mně však následovali další, ten to odložil támhle, ten onde, přesně podle hesla: Kdo nepadá, jezdí pod své možnosti.
Zdeněk brbal (ten Zdeněk, který celou trasu vč. výjezdů, sjezdů a výskoků odjel na tourancích!! ), když se pak viděl na fotce při pádu v písčitém úseku. Prý vypadá, jako pes značkující si terén. Což je ostuda, neboť padá-li jezdec z německé motorky, padá podle příručky, tedy žádná ruka zalomit, koleno vykloubit, ale ladně, s přesně odměřenou dávkou grácie. Je třeba dotrénovat!!
Ty, kteří absolvovali kamikadze výjezdy, bych rozdělila do tří skupin:
Skupina první: Pečlivě si vybrali stopu a té se celý výjezd drželi.
Skupina druhá: Pečlivě si vybrali stopu a stejně pak jeli tam, kam je vlekla motorka.
Skupina třetí: Nevybírali nic, nechali vše na motorce s tím, že dvě hlavy ví víc než jedna.
U průjezdu jemným pískem bylo dělení jednodušší, pouze na dvě kategorie: ti co projeli a ti co lehli. Mimo uvedené kategorie stojí zahrabavší se Cyril a Zdeněk. Cyril se ukázkově zahrabal hned na začátku a čekání na vyhrabávače si krátil pózováním pro fotografy. Toto, jak sami uznáte, jako pád hodnotit nelze. Ovšem jako průjezd také ne. :-))
Zatáčku končící hromadou suti jsme nejdřív kroužili opatrně, s přibývajícími zkušenostmi se opatrnost vytrácela a podle stop bylo vidět, že většina pochopila a suť používá jako opěrný bod při výjezdu, nejlépe driftem.
Nevšední byl také zážitek, když jsem se se svým mastodontem dřela jak bulhar snažíc se přesvědčit diváky, že průjezd akátovým křovím byl dopředu promyšlený manévr a z ničeho nic vedle mě přibrzdí Aleš, zeptá se jak se mi jede, prohodí něco o počasí, otočí heftem, vyhrábne dvě fůry zeminy, nahází mi ji do přilby a zmizí. :-))
S různými přestávkami jsme jezdili 4 hodiny. Postupně jsme se zrychlovali, výjezdy přestaly být strašák a začaly se nám líbit, písku jsme se přestali bát (našli jsme cestičku kudy se dal objet ), obávaný výskok před cílem už ke konci dávali všichni a s chutí. Cyril vsadil na originalitu a při doskoku na náhorní plošinu stolové hory si nechal přivřít odklopenou bradu helmy tak, že byl v tu ránu slepý jak patrona :-)). Tímto kouskem probudil několik slepýšů vyhřívajících se v trávě v místech, kam nikdo z nás neměl důvod se podívat a když to vezmeme do slova, „nepodíval“ se tam ani Cyril . Čekali jsme co bude dál, ale jeho cirkusové číslo skončilo rychlým dovřením helmy. Škoda, pro jízdu poslepu má talent.:-))
Mrzí mně, že jsem musela brzy odjet, protože jsem přišla o Cyrilovo pokoření výjezdu smrti. Pokořil ho třikrát. Nezbývá než smeknout, pánové! Na třetí – filmovaný - pokus naplánoval efektní zakončení výjezdu výskokem. Výjezd bez chyby, výskok hodný krosového mistra, jen ta kolej od tatrovky tam byla krapet navíc. Zapích se do ní předním kolem jak odznak za státní zásluhy do prsou soudruha. Jestli tudy někdy půjdete na procházku, všimnete si malého hrobečku. V klidu a pokoji tam odpočívá jeden blinkr.
Nachystané poháry večer obdržel každý účastník pískovny, protože úplně každý utrpěl svoje velké vítězství sám nad sebou.
Alešovi patří velký dík za nápad, realizaci a celkové zabezpečení celého dne. Vytýčená trasa a občerstvení v depu nemělo jedinou chybu, stejně jako praporečníci, díky jimž byly průjezdy obtížných úseků opravdu bezpečné.
Až pozdě jsem si uvědomila, že Aleš sice vlastní motocykl BMW, leč s poznámkou v technickém průkazu: „Fahren nur auf dem Strasse“!!. Pro bláznění v terénu používá lehkonohou horskou kozu, vypadající vedle GSa asi jako ještěrka vedle jezevce. A tomuto šílenci jsme se dobrovolně a s úsměvem na rtech vydali na milost. :-))
Protože Aleš stanovil čas pro prezentaci 9,00 a německá akurátnost je každému jezdci na vrtuli vlastní, dorazila většina účastníků naprosto přesně v půl desáté. :-))
Seznamovací projížďku po trati jsme z bezpečnostních důvodů změnili na seznamovací procházku a kdo zná Cyrila, je mu jasné, že zvítězil ještě dřív, než se postavil na start, bo těch 2 000 metrů fakt ušel. :-))
Hned úvodní část trati jsme za pomocí provazových žebříků šťastně slanili , načež se začaly ozývat první pochybnosti o Alešově zdravém rozumu. :-))
Malý výskok, ostré esíčko, zatáčka v písku, hadovitý průjezd mezi haldami, zatáčka kolem hromady štěrku, rovinka, úžlabina….a TO. Když Rudy přivírá jedno oko, vím, že zkoumaný úsek není lehký. Koukám, má obě zavřený a bledne. Před námi se tyčí stěna vysoká jak pětipatrový dům. Aleš nedbá našich sinalých obličejů, drápe se do svahu a vysvětluje, že tudy pojedeme nahoru, otočka, hned vedle po skluzavce dolů, otočka a třetím výjezdem nahoru. Po čtyřech se škrábeme vzhůru, nikdo nešprýmuje, nikdo nemluví. Nahoře chvíli postáváme nad propastí a kdyby se každému nad hlavou dělaly komixové bubliny, mohli by si náhodní kolemjdoucí přečíst asi tohle:
Hrošík na Aleše: „Proboha co jsme Ti udělali?!“
Tonda na Michala: „Je to pěkná idylka, ale nemám křidýlka….“
Rudy na mně: „Počítám s tím, že to složíš, ale opovaž se něco ulomit!“
Michal na Hrošíka: „Já bych jel, ale kvůli práci nemůžu, fakt nemůžu…“
Já na Rudu: „Vidíš, kdyby sis mně vzal, mohl jsi aspoň dědit“!
Pouze nad Cyrilem by žádná bublina nevisela. Stál nad srázem, zíral do hlubin, neschopen myšlenky :-)).
Několik set dalších metrů jsme tento zážitek rozcházeli, až jsme těsně před cílovou čárou zastavili u stolové hory, na jejíž vrchol nás Aleš „opravdu nenutil vyjíždět“. Připravil ji pouze jako chuťovku pro fajnšmekry. Tady mně už po několikáté opět napadla otázka, zda Aleš někdy viděl GSo v životní velikosti :-)).
Přes to všechno se nás 7 statečných vydalo zdolávat nástrahy vytyčené trati. Pyšním se tím, že moje moto bylo na zemi jako první. V písku. Klasika. Neboli Klasika v písku. Po mně však následovali další, ten to odložil támhle, ten onde, přesně podle hesla: Kdo nepadá, jezdí pod své možnosti.
Zdeněk brbal (ten Zdeněk, který celou trasu vč. výjezdů, sjezdů a výskoků odjel na tourancích!! ), když se pak viděl na fotce při pádu v písčitém úseku. Prý vypadá, jako pes značkující si terén. Což je ostuda, neboť padá-li jezdec z německé motorky, padá podle příručky, tedy žádná ruka zalomit, koleno vykloubit, ale ladně, s přesně odměřenou dávkou grácie. Je třeba dotrénovat!!
Ty, kteří absolvovali kamikadze výjezdy, bych rozdělila do tří skupin:
Skupina první: Pečlivě si vybrali stopu a té se celý výjezd drželi.
Skupina druhá: Pečlivě si vybrali stopu a stejně pak jeli tam, kam je vlekla motorka.
Skupina třetí: Nevybírali nic, nechali vše na motorce s tím, že dvě hlavy ví víc než jedna.
U průjezdu jemným pískem bylo dělení jednodušší, pouze na dvě kategorie: ti co projeli a ti co lehli. Mimo uvedené kategorie stojí zahrabavší se Cyril a Zdeněk. Cyril se ukázkově zahrabal hned na začátku a čekání na vyhrabávače si krátil pózováním pro fotografy. Toto, jak sami uznáte, jako pád hodnotit nelze. Ovšem jako průjezd také ne. :-))
Zatáčku končící hromadou suti jsme nejdřív kroužili opatrně, s přibývajícími zkušenostmi se opatrnost vytrácela a podle stop bylo vidět, že většina pochopila a suť používá jako opěrný bod při výjezdu, nejlépe driftem.
Nevšední byl také zážitek, když jsem se se svým mastodontem dřela jak bulhar snažíc se přesvědčit diváky, že průjezd akátovým křovím byl dopředu promyšlený manévr a z ničeho nic vedle mě přibrzdí Aleš, zeptá se jak se mi jede, prohodí něco o počasí, otočí heftem, vyhrábne dvě fůry zeminy, nahází mi ji do přilby a zmizí. :-))
S různými přestávkami jsme jezdili 4 hodiny. Postupně jsme se zrychlovali, výjezdy přestaly být strašák a začaly se nám líbit, písku jsme se přestali bát (našli jsme cestičku kudy se dal objet ), obávaný výskok před cílem už ke konci dávali všichni a s chutí. Cyril vsadil na originalitu a při doskoku na náhorní plošinu stolové hory si nechal přivřít odklopenou bradu helmy tak, že byl v tu ránu slepý jak patrona :-)). Tímto kouskem probudil několik slepýšů vyhřívajících se v trávě v místech, kam nikdo z nás neměl důvod se podívat a když to vezmeme do slova, „nepodíval“ se tam ani Cyril . Čekali jsme co bude dál, ale jeho cirkusové číslo skončilo rychlým dovřením helmy. Škoda, pro jízdu poslepu má talent.:-))
Mrzí mně, že jsem musela brzy odjet, protože jsem přišla o Cyrilovo pokoření výjezdu smrti. Pokořil ho třikrát. Nezbývá než smeknout, pánové! Na třetí – filmovaný - pokus naplánoval efektní zakončení výjezdu výskokem. Výjezd bez chyby, výskok hodný krosového mistra, jen ta kolej od tatrovky tam byla krapet navíc. Zapích se do ní předním kolem jak odznak za státní zásluhy do prsou soudruha. Jestli tudy někdy půjdete na procházku, všimnete si malého hrobečku. V klidu a pokoji tam odpočívá jeden blinkr.
Nachystané poháry večer obdržel každý účastník pískovny, protože úplně každý utrpěl svoje velké vítězství sám nad sebou.
Alešovi patří velký dík za nápad, realizaci a celkové zabezpečení celého dne. Vytýčená trasa a občerstvení v depu nemělo jedinou chybu, stejně jako praporečníci, díky jimž byly průjezdy obtížných úseků opravdu bezpečné.
Komentáře
Přehled komentářů
Vždyť nám dopřej tu radost rozdělit si mezi sebe pár pohárů.... copak GSo na veřejných akcích dosáhne na poháry? Většinou všechny vysbírají Afriky a BIGové....
:-))) :-)))
Proč?
(Bull, 7. 2. 2007 21:28)Nebyly pozvány motorky jiných výrobců ? Bojí se snad boGSeři? %Zádám o nápravu, bo ta trať je luxusní........!!!
Proto!
(Klasika, 10. 2. 2007 6:15)