Moje první fanynky
27. 1. 2007
Při jednom odlovu pokladu na předměstí Žďáru nad Sázavou jsem se dostala do svízelné situace. Krásná polní cesta zdánlivě vedoucí až do samotného Žďáru najednou skočila z pole do úvozu hlubokého 3 metry a tak akorát na moje válce širokého. Vydupaná pěšinka od chodců i sem tam stopa od kola ale svědčila o tom, že někam tenhle úvoz ústit musí.
Ústil. Do staveniště. Přesněji řečeno, do vybagrované jámy. V průměru mohla mít dobře 50 metrů a hloubku nějaké 4metry. Uprostřed tohoto kráteru byl z neznámých důvodů (možná z ohleduplnosti pro pěší) ponechán násep, po kterém se tato díra dala překonat. Pěšky bez problému. Na kole s trochou odvahy taktéž. Na motorce... to byl oříšek. Z pevné půdy bylo nutno sjet metr kolmo na násep, po něm - širokém s bídou metr a všelijak boulovatém a dolíkatém - překonat oněch 50 metrů ve výšce asi 3m nad zemí a na druhé straně opět naštěstí né už tak kolmo vyskočit nahoru na cestu.
Stála jsem na okraji kráteru a pečlivě zvažovala své schopnosti, dovednosti, možnosti a případné škody na zdraví a majetku, když se záměr nepovede. Vrátit jsem se nemohla, protože otočit motorku v úzkém místě, kde jsem stála, bylo nad mé síly.
Jak tam stojím a dumám, jestli se mám zabít hned nebo až za chvíli, na druhé straně se vylouply dvě babky. Jedna v ruce paraple, druhá francouzskou hůl a obě koukaly na mně. Chvíli jsem čekala, až odejdou, abych při té potupě, která prostě musí přijít, neměla zbytečné obecenstvo :-). Leč babky jsem zajímala čím dál víc. Daly hlavy dohromady, cosi si pošpitaly, poté svorně ustoupily stranou a evidentně hodlaly čekat tak dlouho, jak bude potřeba. Očekávaly zábavu. Nu což. Mají ji mít.
Sebrala jem všechnu odvahu co jsem v sobě našla a několik dlouhých vteřin jsem ani nedýchala. A světe div se, najednou už mi zbývá poslední metr náspu, pak hup nahoru a tenhle očistec je za mnou.
A pak to přišlo. Dodatečně jsem zjistila, že jsem zastavila přímo u těch dvou bábinek. Až pozdě mi došlo, jaké zbraně v rukou mají a že jestli jsem přežila kráter, tak utlučení berlemi nejspíš nepřežiju. Protože tohle rozhodně nebyla silnice pro motorová vozidla :-).
JENŽE. Bábinky odhodily paraplata i berle a začaly mi nadšeně tleskat, jedna mně dokonce poplácala po zádech a podala mi ruku a obě mi upřímně gratulovaly k mému výkonu. Že byly zvědavé, jestli se odvážím to projet a jestli to projedu. A že jsem jim udělala velkou radost tím, že jsem to dokázala.
Ještě dlouho jsem v zrcátku viděla, jak mi mávají a usmívají se.
Tenhle zážitek ve mně zůstal dlouho. Něco tak krásně dojemného, tak lidského se mi už hodně dlouho nestalo. Jestli vůbec někdy.
Přála bych všem, aby každý aspoň občas potkal svoji bábinku s parapletem.
Krásně to zahřeje na dušičce.
Ústil. Do staveniště. Přesněji řečeno, do vybagrované jámy. V průměru mohla mít dobře 50 metrů a hloubku nějaké 4metry. Uprostřed tohoto kráteru byl z neznámých důvodů (možná z ohleduplnosti pro pěší) ponechán násep, po kterém se tato díra dala překonat. Pěšky bez problému. Na kole s trochou odvahy taktéž. Na motorce... to byl oříšek. Z pevné půdy bylo nutno sjet metr kolmo na násep, po něm - širokém s bídou metr a všelijak boulovatém a dolíkatém - překonat oněch 50 metrů ve výšce asi 3m nad zemí a na druhé straně opět naštěstí né už tak kolmo vyskočit nahoru na cestu.
Stála jsem na okraji kráteru a pečlivě zvažovala své schopnosti, dovednosti, možnosti a případné škody na zdraví a majetku, když se záměr nepovede. Vrátit jsem se nemohla, protože otočit motorku v úzkém místě, kde jsem stála, bylo nad mé síly.
Jak tam stojím a dumám, jestli se mám zabít hned nebo až za chvíli, na druhé straně se vylouply dvě babky. Jedna v ruce paraple, druhá francouzskou hůl a obě koukaly na mně. Chvíli jsem čekala, až odejdou, abych při té potupě, která prostě musí přijít, neměla zbytečné obecenstvo :-). Leč babky jsem zajímala čím dál víc. Daly hlavy dohromady, cosi si pošpitaly, poté svorně ustoupily stranou a evidentně hodlaly čekat tak dlouho, jak bude potřeba. Očekávaly zábavu. Nu což. Mají ji mít.
Sebrala jem všechnu odvahu co jsem v sobě našla a několik dlouhých vteřin jsem ani nedýchala. A světe div se, najednou už mi zbývá poslední metr náspu, pak hup nahoru a tenhle očistec je za mnou.
A pak to přišlo. Dodatečně jsem zjistila, že jsem zastavila přímo u těch dvou bábinek. Až pozdě mi došlo, jaké zbraně v rukou mají a že jestli jsem přežila kráter, tak utlučení berlemi nejspíš nepřežiju. Protože tohle rozhodně nebyla silnice pro motorová vozidla :-).
JENŽE. Bábinky odhodily paraplata i berle a začaly mi nadšeně tleskat, jedna mně dokonce poplácala po zádech a podala mi ruku a obě mi upřímně gratulovaly k mému výkonu. Že byly zvědavé, jestli se odvážím to projet a jestli to projedu. A že jsem jim udělala velkou radost tím, že jsem to dokázala.
Ještě dlouho jsem v zrcátku viděla, jak mi mávají a usmívají se.
Tenhle zážitek ve mně zůstal dlouho. Něco tak krásně dojemného, tak lidského se mi už hodně dlouho nestalo. Jestli vůbec někdy.
Přála bych všem, aby každý aspoň občas potkal svoji bábinku s parapletem.
Krásně to zahřeje na dušičce.
;-)
(drobeq, 10. 4. 2007 13:28)